Nenáviděl svou ženu. Nenáviděl ji… Byli spolu celých 15 let. Každé ráno ji vídal po svém boku, ale…

Dobré zprávy

Nenáviděl svou ženu. Opravdu ji nenáviděl…

Prožili jsme spolu patnáct let. Celých patnáct let jsem ji každý den ráno vídal, ale až poslední rok mě její zvyky začaly neuvěřitelně dráždit. Nejvíc ze všeho mě štvala jedna věc: ještě v posteli natáhla ruce, protáhla se a se zavřenýma očima zazívala: Dobré ráno, sluníčko! Dneska bude krásný den. Znělo to jako běžná, nevinná věta, ale její hubené ruce, ospalá tvář všechno ve mně vyvolávalo odpor.

Vstala, prošla kolem okna, chvíli se dívala ven vždycky tím zvláštním pohledem za obzor. Pak si sundala noční košili a šla do koupelny. Dřív, na začátku našeho manželství, jsem jí obdivoval její tělo, volnost, až svůdnou drzost. A i teď, když byla v perfektní formě, ve mně pohled na ni budil jen vztek. Jednou jsem měl chuť ji postrčit, urychlit to její ranní probouzení, ale jen jsem sevřel pěsti a vylítl na ni:

Pohni si už, už toho mám dost!

Nikdy nepospíchala. Věděla, že mám milenku. Znala dokonce tu dívku, s níž jsem se scházel už skoro tři roky. Čas jí už ale zalepil rány na ješitnosti a nechal jen tichý smutek z vlastní zbytečnosti. Odpouštěla mi výbuchy vzteku, ignoraci, touhu najít znovu ztracené mládí. Ale stejně si žila po svém, klidně, jak kdyby každou minutu opravdu prožívala.

Tak se rozhodla žít od chvíle, kdy si přečetla diagnózu. Nemoc ji postupně vysávala a bylo jasné, že už se jí nevzpírá. První, co člověka drtí, je touha to vykřičet: všem! Sdílet svůj úděl, rozdělit pravdu na drobky a rozdat ji blízkým tím je to jakoby míň zraňující. Ona ale nejhorší dny strávila sama, tiše smířená s tím, že jí zbývá málo času a rozhodla se mlčet. Každý den cítila, jak život utíká, a s ním se v ní rodila zvláštní moudrost.

Útočiště našla v malé obecní knihovně. Cesta tam jí trvala přes hodinu a půl, ale stejně chodila den co den, schovávala se mezi regály, kde starý knihovník napsal na cedulky Tajemství života a smrti. Právě tam nacházela knihy plné odpovědí, po kterých toužila.

Já zatím seděl v bytě u milenky. U Martiny bylo všechno jiné jasné, vřelé, důvěrné. Tři roky jsem ji miloval až nezdravě. Žárlil jsem, ponížil se, ponižoval i ji, a stejně bez ní nemohl dýchat.

Dnes jsem došel na pevné rozhodnutí: rozvod. Proč dál trápit nás tři? Ženu nemiluju spíš ji nenávidím. S Martinou začne nový život, štěstí, svoboda! Pokoušel jsem si vybavit, co jsem kdy k ženě cítil, ale marně. Najednou mi připadalo, že mě rozčilovala už od prvního dne, co jsme se poznali. Vytáhl jsem z peněženky její fotku a bez váhání ji roztrhal na kousky.

Domluvili jsme se, že si o všem promluvíme v restauraci. Tam, kde jsme před půl rokem slavili patnácté výročí svatby. Dorazila první. Já se před tím zastavil doma pro potřebné dokumenty k rozvodu, ale nemohl jsem je najít, nervózně jsem převracel zásuvky.

V jedné z nich ležela tmavomodrá zalepená složka. Nikdy předtím jsem si jí nevšiml. Sedl jsem si na zem, strhl pásku a čekal, že najdu snad cokoliv kompromitující fotky, účtenky. Ale byly tam jen výsledky vyšetření, razítka lékařů, lékařské zprávy. Na všech dokladech jméno manželky.

Polilo mě něco ledového nemoc! Vjel jsem na internetu diagnozu a do očí mi vyskočila věta: 6 až 18 měsíců. Podíval jsem se na datum zpráv. Od vyšetření uplynul půl rok. Dál už si vybavuju všechno v mlze. Jen ta věta bušila hlavou: 6 až 18 měsíců.

Čekala na mě čtyřicet minut. Telefon jsem nebral. Zaplatila účet v korunách a vyšla ven. Venku bylo krásné podzimní počasí, slunce nehřálo, ale těšilo u srdce. Je tak krásné žít, být na světě, kde je slunce, lesy, všechny obyčejné věci.

Poprvé za celou dobu, co věděla o své nemoci, ji přepadl hluboký soucit se sebou. Našla v sobě sílu neříct nikomu nic ne rodičům, ne kamarádkám, ne mně. Snažila se nám všem zlehčit život, i za cenu vlastního utrpení. Koneckonců, z jejího života za chvíli zbyde jen vzpomínka.

Šla ulicí a viděla, jak lidé mají radost z toho, co přijde, že přijde zima a po ní jistě jaro! Ona už nikdy nezažije takový pocit. Lítost ji totiž spalovala a z očí jí proudily slzy

Já doma pobíhal sem a tam. Poprvé v životě jsem tak fyzicky pocítil, jak je čas drahocenný. Vzpomněl jsem si na ni mladou, na okamžiky, kdy jsme se poznali a měli plno snů. Tehdy jsem ji opravdu miloval. Najednou se mi zdálo, že těch patnáct let zmizelo, že je všechno zase nové, plné života, mládí, štěstí

V posledních dnech jsem ji zahrnoval péčí, byl jsem s ní v každém okamžiku. Začal jsem prožívat štěstí, jaké jsem nikdy předtím nepoznal. Měl jsem strach, že mi odejde, byl bych ochoten obětovat cokoli, jen aby zůstala. A kdyby mi někdo připomněl, jak jsem před měsícem plánoval rozvod, nevěřil bych tomu. To přece nemůžu být já, řekl bych.

Viděl jsem, jak těžké pro ni bylo loučení se životem, jak v noci plakala, když si myslela, že spím. Uvědomil jsem si, že není děsivější trest než počítat dny do vlastní smrti. Cítil jsem, jak zápasí o každý den, jak se upíná ke každé naději.

Odešla za dva měsíce. Cesta od domu až po hřbitov byla posetá květinami. Plakal jsem jako malý kluk, když spouštěli rakev do hrobu. Připadalo mi, že jsem zestárl o tisíc let

Doma, pod jejím polštářem, jsem objevil lístek, přání, které napsala na Silvestra: Být šťastná s Ním až do posledního dne. Říká se, že všechna přání vyslovená na Nový rok se splní. Asi je to pravda, protože ten rok já napsal: Chci být volný.

Každý z nás dostal, co si přálCelý rok jsem měl volnost, po které jsem tolik toužil a přesto mě to jen drtilo. Každé ráno jsem proklínal své sny i včerejší nenávist. Bez ní byl byt podivně tichý, až jsem se v tom tichu ztrácel. Slunce svítilo na náš prázdný stůl, přesně tak, jak to kdysi vítala ona: Dneska bude krásný den. Jenže tentokrát jsem odpověděl do prázdna.

Občas jsem našel její stopu: založenou stránku v knize, hřeben s několika vlasy, starý hrnek s otiskem rtěnky. Všechny ty drobnosti, které jsem kdysi nenáviděl, jsem teď svíral v dlaních jako poklad, se strachem, že je ztratím. Neunikl jsem, jen jsem přestal být jejím svědkem i soudcem.

Jednou večer, když listí pod okny chřestilo větrem, vzal jsem si její přání a zůstal v kuchyni dlouho do noci. Poprvé jsem se jí v duchu omluvil. A pak už jsem si to opakoval každý den jako modlitbu, jako vykoupení. Pochopil jsem, že opravdu svobodný je člověk jen tehdy, když si dovolí mít někoho rád, i když to někdy znamená bolest.

Roky plynuly a její věta zůstala v mém světě: Dneska bude krásný den. Každé ráno, když to zašeptám sám sobě, vím, že už nikdy nebudu nenávidět. Vím, že právě to je její dar, který mi tu zanechala žít, aniž bych cokoli bral jako samozřejmost. A tak, když ráno zasvítí slunce, mám konečně pocit, že jsem doma.

Rate article
Add a comment