Uplyne minuta a já si uvědomím, že si dělám starosti kvůli maličkostem, že mě mrzí další zrada ze strany kamarádky, že plánuju účty nebo závazky na nadcházející stresující den, že si dělám starosti o dospělé děti, které si samy vedou skvěle.
Ne že by na těchto věcech nezáleželo, ale v žádném případě si nezaslouží, aby vám vyhnaly spánek a abyste se ráno cítili ztrhaní a bezmocní.
Maria je jiná věc a já ji chápu. Nedávno mi řekla, že v posledních měsících v noci skoro nespí. Spí jen proto, aby se vyplašila z další noční můry. A jak by ne, žena s jejím osudem těžko najde klid ve dne i v noci.
Všechno to začalo před pěti lety. Tehdy moje kamarádka přišla o svého malého syna, třináctiletého Asena. Když jel na kole po ulici, srazilo ho auto. Nejen rodina, ale i všichni příbuzní a známí se propadli do smutku.
Assen byl tak zářivé dítě, snil o tom, že se stane lékařem a vynalezne lék na nejobávanější nemoci, aby vyléčil své prarodiče. Ve skutečnosti po tragédii s ním zemřeli do měsíce po sobě.
Mariin manžel také nedokázal unést ztrátu svého malého chlapce. Dostal infarkt a zemřel.
Snažili jsme se najít pro naši kamarádku útěchu a říkali jsme, že alespoň její nejstarší syn Mark je po jejím boku a bude jí oporou. Před rokem odjel do Ameriky na studentskou brigádu.
Prvních několik měsíců jí volal skoro každý den a říkal jí, že ji má moc rád a že jednou požádá o zelenou kartu, ať se nebojí – určitě ji do té velké země vezme taky.
Pak ale Mark najednou přestal volat, zmizel a několik dní nikdo z jeho přátel, kteří s ním byli, nevěděl, kde je. Brzy přišla strašná zpráva – odjel na Aljašku sám, protože se doslechl, že na rybářských lodích se dá vydělat spousta peněz.
Když snídal v restauraci u silnice, vypukla nedaleko něj rvačka – prali se tam cizí muži. A dobrý Mark zasáhl – snažil se je setřást. Ve zmatku do něj však jeden z nich strčil a Mariin syn při pádu narazil hlavou do obrubníku.
Na místě zemřel. Nedokážu vám popsat, co následovalo… Nakonec moje přítelkyně odjela pohřbít svého chlapce do cizí země. Ještě že alespoň nebyla sama, doprovázela ji sestřenice.
Když se vrátili, nemohla jsem ji poznat – úplně zbělela, zestárla nejméně o dvacet let a hodně zhubla.
Pak mi Marie řekla: “Teď už vím, že peklo je tady – na zemi, a já jsem musela být v minulém životě ta největší hříšnice, když mě Bůh takhle potrestal.
Moje jediná prosba k němu je, aby zavřel mé oči a už je nikdy neotevřel.
Ať už je v posmrtném životě cokoli, nebude to tak strašné jako můj život na zemi. Šťastní jsou ti, v jejichž srdci nevládne pouze bolest.”
Často, když nemůžu usnout, myslím na její slova a teď už vím – každá nespavost jako ta její je malé peklo.
