Tenkrát v malém městečku na Moravě stál starý, ale útulný kulturní dům. Děti se tlačily v sále a upřeně hleděly na jeviště. Tam, pod světlem starých reflektorů, opět vystupoval Josef Kovář — starý kouzelník, kterého znal celý kraj. Jeho klobouk — ošoupaný, ale stále plný překvapení — se dávno stal legendou.
Nebyl to obyčejný cirkusový artist. Josef Kovář měl dobré srdce a duši dítěte. V každém jeho vystoupení nebyla jen magie triků, ale i kousek naděje. Dnes měl přijít poslední kousek: z klobouku měl vytáhnout živou slepici jménem Marcelka. Sál ztichl.
„A teď – pozor!“ zvolal kouzelník a z klobouku vytáhl rozčepýřenou slípku.
Dětský jásot naplnil místnost jako jarní vánek: tleskání, výskání, smích. Ale když se už Josef chystal uklonit, náhle ucítil pohled. Jeden jediný — nezasmátý, nehrající si. Byl to pohled sedmiletého chlapce, který seděl na židli v poslední řadě a nehnutě hleděl na tu slepici.
„Ahoj, kluku. Jsi tu sám?“ zeptal se kouzelník a přistoupil blíž.
„Ta slepice je opravdová?“ zašeptal chlapec s obdivem.
„Samozřejmě! Chceš ji pohladit? Jmenuje se Marcelka.“
Chlapec opatrně přistoupil a pohladil peří. Oči mu zářily, rty se chvěly.
„A nebojí se v tom klobouku?“
„Marcelka se nebojí. Je statečná. Jako ty.“
„Tomáši!“ ozvalo se volání.
K nim spěchala žena s unavenou tváří.
„No, Tome, zase se pleteš, kam nemáš!“ vzdychla si a otočila se ke kouzelníkovi: „Promiňte. Je trochu jiný. Nezastaví se.“
„Jste jeho matka?“ zeptal se Josef.
„Jsem vychovatelka. Je z dětského domova. Rodiče nedávno ztratil…“
Když Tomáš odešel, skloněný, kouzelník ucítil, jako by mu někdo zasadil ránu do hrudi. Nemohl na něj jen tak zapomenout.
„Řekněte mi adresu toho dětského domova.“
Žena překvapeně, ale diktovala ulici a číslo.
Celou noc Josef nespal. Vzpomínal, jak před lety, po rozvodu, ztratil kontakt s vlastním synem. A teď, když hleděl do očí toho kluka, cítil — osud mu dává druhou šanci.
Ráno přišel do dětského domu s velkým balíkem bonbónů. Tomáš seděl v koutě, sám, oddělený od hlučné drobotiny. Když uviděl Josefa, rozzářil se. A když spatřil, že přivedl i Marcelku, radostí poskakoval.
Tak začalo jejich přátelství. Zprvu jen občasné návštěvy, pak výlety do zoo, čtení pohádek, kreslené filmy. Tomáš k němu přilnul celou duší. A Josef Kovář také.
Jednoho dne se odhodlal a zašel za Janou, tou vychovatelkou:
„Chtěl bych Tomáše adoptovat.“
„Osamělému muži to nedovolí,“ odpověděla tiše, s lítostí. „Zákony jsou takové.“
Kouzelník sklonil hlavu. Nevěděl, že Jana už dlouho pozoruje, jak k nim chodí. A že pokaždé, když přijde, její srdce bije úzkostně. I ona si zamilovala toho podivného, trochu komického, ale dětsky laskavého muže.
A za týden se Tomáš, sedě na lavičce a drže Marcelčinu nožku, tiše zeptal:
„Nemohl bych s tebou bydlet?“
Josef ztuhl. Nevěděl, jak vysvětlit papíry, nemožnost.
Ale chlapec se mu najednou podíval do očí a řekl důvěřivě:
„Co kdyby šla Jana s námi? Je hodná. Byla by tvoje žena a moje máma. Pak bychom určitě byli rodina.“
Kouzelník pohlédl stranou. Tam u okna stála Jana. A vtom pochopil — kluk má pravdu.
Přistoupil k ní, srdce mu bušilo, v hlavě tisíc myšlenek. Ale nemusel nic říkat. Všechno v jeho očích přečetla. Už to věděla.
Tomáš k nim přiběhl a přitiskl se k oběma.
A v ten okamžik, v těch starých zdech, mezi vůní křídy, barvy a levného prášku, na chodbě obyčejného dětského domova se zrodila rodina.
Taková, o jaké se sní v pohádkách.