„Ty přece nemůžeš jen tak mě vzít… Co kdybychom vzali i Janu?“ — chlapec vymyslel způsob, jak obejít zákon a získat rodinu
Kulturní dům v malém českém městečku na Moravě byl sice starý, ale útulný. Děti se tísnily v sále, oči upřené na jeviště. Tam, pod světlem oprýskaných reflektorů, opět vystupoval Zdeněk Novák — starý kouzelník, kterého tu znal každý. Jeho klobouk — ošoupaný, ale stále plný překvapení — už dávno získal pověst legendy.
Nebyl to obyčejný cirkusový umělec. Zdeněk měl dobré srdce a duši dítěte. V každém jeho vystoupení byla magie ne triků, ale naděje. Dnes přišel závěrečný kousek: z klobouku měl vytáhnout živou slepici jménem Květa. Sál ztichl.
„A teď — pozor!“ dramaticky zvolal kouzelník a vytáhl z klobouku rozčepýřenou slepici.
Dětský jásot zaplnil místnost jako jarní vítr: tleskání, výskání, smích. Ale když se Zdeněk chystal k úklonu, náhodou zachytil jeden jediný pohled — neveselý, nehravý. Byl to pohled sedmiletého chlapce, který seděl vzadu na židli a upřeně hleděl na slepici.
„Ahoj, kluku. Jsi tady sám?“ zeptal se kouzelník a přistoupil blíž.
„Ta slepice je opravdová?“ šeptal chlapec s úžasem.
„Samozřejmě! Chceš ji pohladit? Jmenuje se Květa.“
Chlapec opatrně přistoupil a pohladil ji po peří. Oči mu zářily, rty se mu chvěly.
„A nebojí se tam v tom klobouku?“
„Květa se nebojí. Je statečná. Jako ty.“
„Davide!“ ozvalo se volání.
K nim spěchala žena s unavenou tváří.
„Davídku, zase jsi někam vlezl!“ rozhořčeně zvolala a otočila se ke kouzelníkovi: „Promiňte. Je trochu jiný. Pořád má nějaké nápady.“
„Vy jste jeho matka?“ zeptal se Zdeněk.
„Jsem vychovatelka. Je z dětského domova, rodiče nedávno ztratil…“
Když David odešel se sklopenou hlavou, kouzelník cítil, jako by ho někdo udeřil pěstí do hrudi: nemohl na něj jen tak zapomenout.
„Řekněte mi adresu toho domova.“
Žena se podivila, ale přesto mu ulici a číslo řekla.
Celou noc Zdeněk nespal. Vzpomínal, jak před lety po rozvodu ztratil kontakt se svým vlastním synem. A teď, když se podíval do očí toho chlapce, cítil, že osud mu dává druhou šanci.
Ráno přišel do dětského domova s velkým pytlem bonbónů. David seděl v koutě, oddělený od ostatních dětí. Když uviděl Zdeňka, rozzářil se. A když spatřil, že přivedl i Květu, málem vyskočil radostí.
Tak začalo jejich přátelství. Zpočátku jen občasné návštěvy, pak výlety do zoo, čtení pohádek, kreslené filmy. David se k němu přimkl celou duší. A Zdeněk také.
Jednoho dne se rozhodl a zašel za Janou Dvořákovou, tou vychovatelkou:
„Chtěl bych Davida adoptovat.“
„Osamělému muži nedovolí,“ odpověděla tiše, ale s lítostí. „Zákony jsou takové.“
Kouzelník sklopil hlavu. Nevěděl, že Jana už ho dlouho pozoruje. A že pokaždé, když přišel, její srdce bušilo úzkostí. Také si zamilovala toho podivného, trochu komického, ale dětsky laskavého muže.
A o týden později David, sedě na lavičce a drže Květu za pařát, najednou tiše zašeptal:
„Mohl bych s tebou bydlet?“
Zdeněk ztuhl. Nevěděl, jak mu vysvětlit papíry, nesplnitelné podmínky.
Ale chlapec se mu důvěřivě podíval do očí a řekl:
„Co kdyby Jana šla s námi? Je hodná. Bude tvou ženou, a mou mámou. To by byla rodina.“
Kouzelník se podíval stranou. Tam u okna stála Jana. A vtom ho napadlo — ten kluk má pravdu.
Přiskočil k ní, srdce mu bušilo, v hlavě tisíc myšlenek. Ale nemusel nic říkat. Všechno přečetla v jeho očích. Už to věděla.
David přiběhl a přitiskl se k nim oběma.
A v tu chvíli, mezi starými zdmi, mezi vůní křídy, barvy a levného pracího prášku, v chodbě obyčejného dětského domova vznikla rodina.
Taková, o jaké se píše v pohádkách.