Nemůžu ho opustit. Přináší tolik starostí… a tolik lásky.
Nedokážu ho nechat samotného na dlouho. Ne proto, že by něco provedl nebo způsobil potíže – prostě se trápí. Trápí se tak moc, že buď odmítá jíst, nebo začne hrabat díry podél plotu, jako by se snažil našlapnout cestu ke mně. A když je díra dost hluboká na to, aby v ni ukryl své poklady, složí tam mé věci – bačkory, nabíječku na telefon, brýle – zahrabe je a hlídá, jako by to bylo to nejcennější, co má.
Má epilepsii. Vrozenou. Žije s tím celý život. A já taky. Už deset let mu každé ráno a večer dávám léky. Ne, prášky nemá rád. V žádné podobě. Ani v mletém mase, ani v salámu, ani v té nejlákavější pochoutce. Takže si musím sednout vedle něj, vzít jeho čumák do dlaní, vložit prášek na kořen jazyka a čekat, dokud to nepolkne. Dívá se na mě, jako by všechno pochopil, jako by to přijal – a pak, předstíraje, že je všechno v pořádku, odejde do vedlejší místnosti, aby potají vyplivl prášek pod skříň. A vrátí se s provinilým pohledem: promiň, zase jsem to nedokázal.
Během záchvatů se snaží dotáhnout k mé ruce a olíznout ji, jako by chtěl říct: „Promiň, že teď nemůžu být tvůj ochránce.“ Vidím, jak se snaží, jak zápasí se svým tělem, jak chce zůstat silný v mých očích – a srdce mi puká.
Tiše vrčí, když někdo z rodiny na mě zvýší hlas. Jeho oddanost nezná hranic. A když ležím vyčerpaná po směně, položí se vedle mě a hlídá, neodchází, ani když ho volají na procházku.
Sype se z něj srst. I po dokonalém úklidu se vždycky najde na nejméně očekávaných místech – na oblečení, na jídle, na polštářích. Ale už je to součást našeho života. Nezlobí mě to – zvykla jsem si. Je to jeho srst. Je jako památka, jako připomínka, že jsem mu potřebná.
Legračně se dožaduje, abych ho vzala do náručí. A tak všechno pustím, sednu si na zem, obejmu ho a položím hlavu na jeho hřbet. Protože čtyřicet kilo čisté lásky se nedá zvednout. Ale přitisknout k sobě – to je nutné.
S ním se musí často chodit ven. Hodně často. I když mě bolí nohy, i když se mi oči klíží únavou, najdu v sobě sílu vzít vodítko a jít s ním. Protože na to čeká. Protože pro to není jen procházka – je to chvíle, kdy je se mnou, a to stačí.
Nemluví, nediskutuje, nedává rady. Nenosí peníze a nepomáhá s domácností. Nepodává nářadí, nevyměňuje žárovky, neřeší politiku ani filozofii. Prostě je tu. Tiše. S vírou, důvěrou, oddaností, kterou člověk někdy ani nepochopí.
Prostě existuje. Se svým mokrým čenichem, s laskavýma očima, s těžkým povzdechem, když odcházím. A s nepopsatelnou radostí, když se vracím. Jeho láska nezná podmínek. Je jen tak. Bez anything nároků.
A když se mi chce brečet, když mám chuť to všechno vzdát, když mi všechno připadá zbytečné – jen se podívám na jeho čumák. Jeho oči se ptají: „Jsi v pořádku?“ A najednou si uvědomím, že ne, nejsem sama. Mám jeho.
„Když si psa vezmete z ulice, nakrmíte ho a pohladíte, nekousne vás. V tom je rozdíl mezi psem a člověkem,“ napsal kdysi Mark Twain. Teď už vím přesně, co tím myslel.
Nemůžu ho opustit. Protože bez něj by můj život byl tišší… ale taky prázdnější.
