Nemůžu ho opustit. Přináší tolik starostí… a tolik lásky.
Nemůžu ho nechat dlouho samotného. Ne proto, že by něco zničil nebo působil potíže – prostě se trápí. Trápí se tak moc, že buď odmítá jídlo, nebo začne hrabat díry podél plotu, jako by hledal cestu ke mně. A když je jáma dost hluboká na to, aby v ní schoval své poklady, uloží tam moje věci – bačkory, nabíječku od telefonu, brýle – zahrabe je a hlídá, jako by to bylo to nejcennější, co má.
Má epilepsii. Vrozenou. Žije s tím celý život. A já s ním. Už deset let mu každé ráno a večer dávám léky. Ne, prášky nemá rád. V žádné podobě. Ani v mletém mase, ani v salámu, dokonce ani v té nejlákavější pochoutce. Takže si musím sednout vedle něj, vzít jeho čenicho do dlaní, vložit prášek až na kořen jazyka a čekat, až to polkne. Dívá se na mě, jako by všechno pochopil, jako by přijal svůj osud – a pak, jako že je všechno v pořádku, odejde do vedlejšího pokoje, aby potají vyplivl prášek pod skříň. A vrátí se s očima plnými viny: Promiň, zase jsem to nedokázal.
Během záchvatů se snaží dotáhnout se k mé ruce a olíznout ji, jako by chtěl říct: „Promiň, že teď nemůžu být tvým ochráncem.“ Vidím, jak se snaží, jak zápasí se svým tělem, jak chce zůstat silný v mých očích – a srdce mi puká.
Tiše vrčí, když někdo z rodiny na mě zvýší hlas. Jeho oddanost nezná hranic. A když se po směně svalím bez sil, lehne si vedle mě a hlídá, neodejde, ani když ho volají na procházku.
Jeho srst je všude. I po vytření dokonale čisté podlahy se objeví na oblečení, na jídle, na polštářích. Už je to ale součást našeho života. Neštve mě to – zvykl jsem si. Je to jeho srst. Je jako památka, jako připomínka, že jsem mu potřebný.
Legračně se dožaduje, abych ho vzal do náruče. A já všeho nechám, sednu si na zem, obejmu ho a položím hlavu na jeho hřbet. Protože čtyřicet kilo čisté lásky se nedá zvednout. Ale přitisknout k sobě – to je povinnost.
S ním se musí chodit ven. Hodně. A i když už necítím nohy, i když se mi víčka zavírají únavou, najdu v sobě sílu vzít vodítko a jít. Protože na to čeká. Protože pro něj to není jen procházka – je to chvíle, kdy je se mnou, a to stačí.
Nemluví, nediskutuje, nedává rady. Nenosí peníze a nepomáhá s domácností. Nepodává nářadí, nevyměňuje žárovky, neřeší politiku ani filozofii. Prostě je tu. Tiše. S vírou, důvěrou a oddaností, kterou člověk někdy ani nedokáže pochopit.
Prostě existuje. Se svým studeným čenichem, s laskavýma očima, s těžkým povzdechem, když odcházím. A s nepopsatelnou radostí, když se vracím. Jeho láska není za něco. Je proste tak. Bez podmínek. Bez požadavků.
A když se mi chce brečet, když mám chuť všechno vzdát, když vše vypadá zbytečné – prostě se podívám na jeho čumák. Jeho oči se ptají: „Jsi v pořádku?“ A najednou vím, že nejsem sám. Mám jeho.
„Když vezmete psa z ulice, nakrmíte ho a pohladíte, nekousne vás. V tom je rozdíl mezi psem a člověkem,“ napsal kdosi. Teď už vím, co tím myslel.
Nemůžu ho opustit. Protože bez něj by můj život byl tišší… ale taky prázdnější.