Neznáším se! – Honilo se Aničce hlavou stále dokola – neznáším se!
Anežka utíkala po chodníku, nevnímajíc nic kolem sebe. Pršelo. Déšť nepokrýval jen ulice, chodníky a domy, ale pronikal i do její duše a diktoval jí svá pravidla. Podle jeho plánu měla žena co nejrychleji překonat krach svých iluzí a pak jít dál – chybovat, padat a znovu vstávat. Přece jen, každá žena prožívá své neúspěchy velmi těžce. Ale kdo ví? I po té nejhorší bouřce se zase objeví slunce. Všechno špatné jednou pomine. Není to tak?
Déšť chtěl Aničce něco říct, ale ona jeho rady nechtěla poslouchat. Pak, jako muž, se rozhodl za ni sám. Ale o tom až později.
– Zase mám promočené boty! Tak mi patří! – přemýšlela rozčíleně Anička.
– Až přijdu domů, udělám si horký čaj. Už se nikam nespěchám, ani bych to neměla kam – přerušil její smutné myšlenky dlouhý kočičí mňoukot.
– Á! Kdo to je? – Anička poskočila stranou.
Pod keřem u Anežčina domu sedělo malé šedé koťátko a žalostně naříkalo.
Dřív by žena prošla kolem – na co by jí byli toulaví kocourci? Ale ne teď.
– Pojď se mnou, koťátko. Jsi stejně nešťastný jako já. Ve dvou je to veselejší – řekla žena a přitiskla k sobě chvějící se tělíčko…
– Seznamte se. To je náš nový účetní – řekl vedoucí firmy, kde Anička pracovala, když uváděl nového spolupracovníka.
Anežka se s ním okamžitě setkala očima. Bylo to setkání pouhýma očima, protože oči dokážou o svém majiteli mnohé prozradit, co on sám by raději zamlčel. Oči měl šedé, to si všimla později, teď neviděla ani jejich barvu, ani tvar, ani hloubku. Ztratila se v nich. Na chvíli se jí zdálo, že se dívá do zrcadla a vidí v něm svůj odraz. Obličej? Na ten si nevzpomněla. Jen oči. Anežka se řítila v lodi závratnou rychlostí, jako by plula po horské řece proti proudu a bez pádel. Udělalo se jí zároveň horko i zima. Rty jí vyschly.
– Dobrý den, já jsem Anežka Pavlišová! – budeme dělit jednu kancelář – řekla tiše Anička.
– Oleg Novotný – absolvent kadetního sboru – představil se Oleg.
Hlas. Ach, ten hlas – to je něco neuvěřitelného! To tehdy se Aničce opravdu rozklepaly nejen řasy, ale i kolena. Šimral její tváře, nos, a co víc! Hlas zasáhl její srdce a usadil se v něm. Její myšlenky s Aničkou hovořily Olegovým hlasem. Když Oleg s Aničkou mluvil, nemohla potlačit úsměv, což si později vyčítala.
– Chovám se k Olegovi jako dvanáctiletá holčička! – přemýšlela, a tváře jí hořely ruměncem.
Ale dnes Anička přinesla výpověď do práce, což velmi překvapilo jejího vedoucího. Žena si sbalila své věci, nějaké papíry a pera. Bez otočení opustila Anička kancelář. Navždy…
– Ó, jaké oči! – pomyslel si Oleg Novotný, když překročil práh kanceláře.
Neviděl nic, kromě jejích očí. Vedle nebyl ani vedoucí, ani jeho doprovod. V místnosti byli jen oni dva, oni dva s Aničkou.
– Musím se snažit v těch očích neutonout. Nic z toho nebude. Ale….Její oči – to je něco neobyčejného! Tak velké, jakoby se dva paprsky dobra dívaly na tebe. Tak pozorné a blízké, jasné a otevřené. Ne! Ne! Nebudu o tom přemýšlet – rozhodl se Oleg…
Tak začaly jejich pracovní dny.
Když se Oleg a Anička náhodou dotkli prsty, jakoby mezi jejich dlaněmi probíhal proud. Anička ucukla. Jeho doteky ji spalovaly a měla z toho ohně strach. Oleg to hned zaznamenal a snažil se jí nevyvolávat nepohodlí, ale chtěl se jí dotýkat.
Jednou, když bral do ruky myš, se Oleg dotkl Aniččina malíčku a ucukl. Dokonce vykřikl.
– Snad si toho Anička nevšimla – pomyslel si a stáhl ruku. Uznával, že když se jeho ruka dotkla té její, celé jeho tělo začalo hořet a bál se cokoli říct.
Oleg byl Aniččiným odrazem – v myšlenkách, činech a touhách. Anička mohla předvídat jeho slova, protože jeho slova byla jejími slovy. Cítila jeho pohled na sobě, i když se Oleg na ni nedíval. Anička četla jeho myšlenky. Žena ho cítila každou buňkou svého těla. Anička neomylně poznala, kdy jí volá on. Jak se jí to dařilo? Viděla srdcem, nejen očima, a uměla ho poslouchat, nejen ušima, ale i duší.
Oleg okamžitě poznal, že Anička je jeho člověk. Jeho oči četly její touhy. Její slova byla pokračováním jeho myšlenek. Předvídal její kroky. Rozuměl jí na půl pohledu.
Když Anička skláněla oči dolů, vnímal její rozpaky a sám se styděl. Proč? Neznal odpověď na tuto otázku. Ve její přítomnosti se cítil jako kluk a tropil hlouposti.
Svou hrubou dlaní vnímal její jemné, tenké prsty. Oleg chtěl držet její ruku a nechtít ji pustit, ale…..měl strach.
Dotýkali se nejen dlaněmi, ale i srdci. A to byl znak, že si jsou velmi podobní. Oleg a Anička byli si navzájem spřízněné duše…..
Uplynuly tři roky. Oleg se stále neodvážil udělat první krok. Anička čekala. Muž nechtěl nic měnit. Co kdyby to nevyšlo? A co když by se jejich přiblížení zhroutilo do zklamání a očekávání? Vždyť každý z nich si nese svůj vlastní batoh zkušeností.
Nakrmila koťátko a Anežka se dívala z okna. Déšť neustával. Louže na chodníku bublaly. Anička nechtěla na nic myslet.
– Zítra bude nový den a starosti s ním spjaté – rozhodla se ona.
Večer, oblečená ve svém oblíbeném růžovém overalu a hladíc spokojené koťátko, které klidně spalo po chutné večeři, Anička zdřímla.
Skrz spánek uslyšela zvonek u dveří. Objímajíc koťátko, Anička se vydala do chodby. Věděla, kdo je za dveřmi, a zatajila dech.
– Anežka Pavlišová, vím, že jsi doma. Otevři dveře, prosím! – uslyšela známý hlas.
Otevřela dveře a uviděla Olega.
– Ó, nejsi sama? Přijmete mě do vaší společnosti? – zeptal se Oleg a bylo vidět, že je nervózní. Anežka mlčela.
– Nemůžu být bez tebe! Slyšíš? Proč jsi odešla? Jsem bez tebe nešťastný a vím, že i ty. Rozumíš, už nám není dvacet. Chci objímat nejen tvou mysl, ale i tvé myšlenky. Chci být s tebou. Promiň, že jsem ti to neřekl dřív – po chvíli dodal Oleg.
On byl pro ni jejím mužem.
Ona pro něj jeho ženou.
Jejich ruce se propletly.
Co bude dál?
Myslím, že spolu budou šťastní. Po každé černé je totiž bílá, není-liž pravda?
Nebylo by možná špatné poděkovat za šťastné pokračování dešti? Vždyť to on pomohl dvěma srdcím se zase spojit.