Odpouštím ti, ale už ode mě odcházej.
– Nenávidím to! – jediná myšlenka, která se Anežce honila hlavou, byla – nenávidím to! Nenávidím sebe!
Anežka běžela po chodníku, nevšimla si ničeho kolem sebe.
Pršelo. Déšť nesmýval pouze chodníky a střechy, ale vplížil se i do jejího nitra a diktoval jí svá pravidla. Podle jeho plánu měla žena rychle překonat zhroucení svých iluzí a pak jít dál – chybovat, padat a zvedat se znovu. Souhlasíte, že každá žena velmi těžce prožívá své osobní nezdary. Ale kdo ví? Po každé hrozné bouřce se slunce vždycky podívá do okna. Všechno špatné jednou skončí. Nemám pravdu?
Déšť chtěl Anežce něco říct, ale ona nechtěla naslouchat jeho radám. Pak, jako pravý muž, rozhodl všechno sám za ni. O to ale až později.
– Zase mám promočené boty! Tak mi to patří! – rozmrzele uvažovala Anežka.
– Přijdu domů a udělám si horký čaj. Nemusím nikam spěchat a ani nemám proč – smutné úvahy Anežky přerušilo táhlé kočičí mňoukání.
– Jé! Co to je? – vykřikla Anežka a odskočila stranou.
Pod keřem u jejího domu sedělo malé šedé koťátko a žalostně plakalo.
Dříve by žena prošla kolem – proč by se měla zajímat o nějaké toulavé kočky? Ale teď ne.
– Pojď se mnou, kočičko. Jsi stejně nešťastná jako já. Ve dvou je to veselejší – řekla žena a přivinula k sobě třesoucí se tělíčko…
– Dovolte mi představit našeho nového účetního – řekl šéf firmy, kde Anežka pracovala, když vedl do místnosti svého nového kolegu.
Anna se s ním okamžitě střetla pohledem. Bylo to setkání jen mezi očima, protože oči toho dovedou o svém majiteli říct víc, než by si sám o sobě přál prozradit. Měl šedé oči, to si všimla později, ale teď neviděla jejich barvu, ani tvar, ani hloubku. Ponořila se do nich. Anežce se na okamžik zdálo, že se dívá do zrcadla a vidí tam svůj odraz. Obličej? Na ten si nevzpomněla. Pouze oči. Anežka jako by se řítila v lodi obrovskou rychlostí. Jakoby plula po horské řece proti proudu bez vesel. Byla zároveň rozpálená a zmrzlá. Rty se jí vysušily.
– Dobrý den! Jmenuji se Anna Pávková! – budeme sdílet jednu kancelář – tiše pronesla Anežka.
– Aleš Sokol – absolvent kadetní akademie – představil se Aleš.
Hlas. Oh, ten hlas – to bylo něco úžasného! Anežce se rozklepala nejen víčka, ale i kolena. Hlas jí šimral tváře, nosní dutiny, a dokonce zasáhl i její srdce a usídlil se v něm. Její myšlenky rozmlouvaly jeho hlasem. Když Aleš mluvil s Anežkou, nedokázala zadržet úsměv, což si později vyčítala.
– Chovám se k Alešovi jako dvanáctiletá holka! – myslela si, a na tvářích jí naskočila ruměnec.
Ale dneska Anežka přinesla do práce výpověď, což velice překvapilo jejího nadřízeného. Žena si sbalila své věci, pár papírů a tužek. Bez ohlédnutí Anežka opustila kancelář. Navždy…
– Ach, jaké oči! – pomyslel si Aleš Sokol, když překračoval práh kanceláře.
Neviděl nic kromě jejích očí. Nebyl tam šéf ani jeho doprovod. V místnosti byli jen oni dva, oni dva s Anežkou.
– Musím se snažit neutonout v těchto očích. To nepotřebuji. Ale… Její oči – to je něco výjimečného! Tak velké, jako dva paprsky dobroty, které se na tebe dívají. Tak pozorné a důvěrné, světlé a otevřené. Ne! Ne! Nebudu na to myslet – rozhodl se Aleš…
Tak začala jejich pracovní rutina.
Když se Aleš a Anežka nechtěně dotkli jeden druhého konečky prstů, jako by mezi nimi proběhl elektrický proud. Anežka cukla rukou. Jeho doteky ji zasypávaly horkem, a ona se tohoto ohně bála. Aleš si toho ihned všiml a snažil se jí nezpůsobit nepohodlí, ale chtěl se jí dotýkat.
Jednou, když bere myš do ruky, se Aleš dotkl Anežčina malíčku a trhnul sebou. Dokonce vykřikl.
– Snad si Anežka ničeho nevšimla – pomyslel si a stáhl ruku. Uvědomoval si, že když se jeho ruka dotkla té její, celé jeho tělo začalo hořet a on se bál cokoliv říct.
Aleš byl odrazem Anežky – ve myšlenkách, činech i snech. Anežka dokázala předvídat jeho slova, protože jeho slova byla i jejími. Cítila jeho pohled na sobě, i když se na ni Aleš nedíval. Anežka četla jeho myšlenky. Žena ho vnímala každou buňkou svého těla. Anežka bezchybně poznala, když jí na mobil volal on. Jak to dokázala? Viděla srdcem, nejen očima, a uměla ho poslouchat nejen ušima, ale i duší.
Aleš ihned poznal, že Anežka je jeho člověk. Jeho oči četly její přání. Její slova byla prodloužením jeho myšlenek. Předvídal její kroky. Chápal ji jedním pohledem.
Když Anežka sklopila oči k zemi, vnímal její rozpaky a také se styděl. Proč? Na tuto otázku neznal odpověď. V její přítomnosti se cítil jako kluk a blbnul.
Svojí drsnou dlaní cítil její jemné, tenké prsty. Aleš chtěl držet její ruku a nepustit ji, ale… bál se.
Dotýkali se jeden druhého nejen dlaněmi, ale i srdci. A to byl znak, že jsou velmi podobní. Aleš a Anežka byli jeden pro druhého spřízněnými dušemi…
Uplynuly tři roky. Aleš nenašel odvahu udělat první krok. Anežka čekala.
Muž nechtěl nic měnit. Co když se jim něco nepodaří? Neobrátí se sblížení v krach nadějí a očekávání? Vždyť oba mají za sebou svou minulost.
Nakrmené koťátko, Anežka hleděla z okna. Déšť neustával. Na chodníku se tvořily bubliny. Anežka nechtěla na nic myslet.
– Zítra bude nový den a s ním nové starosti – rozhodla se.
Večer si oblékla svůj oblíbený růžový overal a při hlazení spokojeného koťátka, které po vydatném jídle klidně spalo, Anežka usnula.
Skrze sny žena slyšela zvonek u dveří. Objímajíc koťátko, Anežka kráčela do předsíně. Věděla, kdo stojí za dveřmi a schovala se.
– Anno Pávková, vím, že jsi doma. Otevři, prosím! – slyšela známý hlas.
Otevřela dveře a viděla Aleše.
– Ah, tak nejsi sama? Mohu se k vám přidat? – zeptal se Aleš. Zřetelně nervózní. Anežka mlčela.
– Nemohu bez tebe být! Slyšíš mě? Proč jsi odešla? Je mi bez tebe špatně, a vím, že tebe taky. Pochop, už nám není dvacet. Chci objímat nejen tvou postavu, ale i tvé myšlenky. Chci být s tebou. Omlouvám se, že jsem ti to neřekl dřív – po chvilce dodal Aleš.
On byl pro ni jejím mužem.
Ona byla pro něj jeho ženou.
Jejich ruce se propletly.
Co bude dál?
Myslím, že vše bude dobré, vždyť po černém období vždycky přichází bílé, nebo ne?
Možná bychom měli poděkovat dešti za šťastné pokračování příběhu? To on pomohl spojit dvě srdce.
