Ošklivá! – tato jediná myšlenka se honila Aniččinou hlavou – ošklivá! Nenávidím se!
Anna běžela po chodníku a nevnímala nic kolem sebe. Pršelo. Déšť nejen že smýval proudy vody na ulice, chodníky a domy, ale také vstoupil do Aniččiny duše a odsud jí diktoval své zákony. Podle jeho plánu měla žena co nejrychleji zažít zhroucení svých iluzí a pak jít dál – chybovat, padat a znova vstávat. Souhlasíte, každá žena si svá osobní selhání prožívá velmi těžce. Ale kdo ví? I po té nejhorší bouřce nakonec vykoukne slunce. Všechno zlé jednou skončí. Nemyslíte?
Déšť chtěl Aničce něco říct, ale ona nechtěla slyšet jeho rady. A tak jako muž rozhodl za ni. Ale o tom později.
– Zase mám mokré nohy! Dobře mi tak! – rozčilovala se Anička v duchu.
– Doma si dám teplý čaj. Nikam už nespěchám a ani není proč – melancholické myšlenky přerušilo táhlé zapískání kočky.
– Copak to je? – Anička uskočila stranou.
Pod keřem vedle domu sedělo malé šedé kotě a žalostně mňoukalo. Dříve by Anna prošla kolem – proč by se měla starat o nějaké toulavé kočky? Ale dnes ne.
– Pojď se mnou, kočičko. Jsi stejně nešťastná jako já. Ve dvou je to lepší – řekla a přivinula si třesoucí se tělíčko blíž.
– Představte si, toto je náš nový účetní – oznámil vedoucí firmy, kde Anna pracovala, přivádějíc nového kolegu.
Anna se s ním setkala pohledem. Bylo to setkání očí, protože oči mohou o svém majiteli prozradit mnohé, co on sám raději neprozradí. Ty jeho byly šedé, všimla si později, ale nyní nevnímala barvu, tvar ani hloubku. Vnořila se do nich. Na chvíli jí připadalo, že hledí do zrcadla a vidí v něm své vlastní odrazy. Obličej? Již si ho nepamatovala. Jenom oči. Anna se řítila lodí s šílenou rychlostí. Jako by plula horskou řekou proti proudu bez vesel. Přepadl ji horko i chlad. Rty jí vyschly.
– Dobrý den! Jmenuji se Anna Nováková! – Budeme sdílet jednu kancelář – pronesla tiše Anna.
– David Král – absolvent vyšší důstojnické školy – představil se David.
Hlas. Ach, ten hlas – byl něco neuvěřitelného! Teprve tehdy se Anně roztřásly nejen řasy, ale i kolena. Lechtal ji na tvářích, v nozdrách, ba co víc! Hlas zasáhl její srdce a usadil se v něm. Její myšlenky hovořily Davidovým hlasem. Když David mluvil s Annou, neudržela se a usmívala se, za což se pak sama sobě vyčítala.
– Chovám se s Davidem jako dvanáctiletá holka! – myslela si a na tvářích se jí rozlil ruměnec.
Jenže dnes Anna podala v práci výpověď, čímž svého nadřízeného velmi překvapila. Sebrala si své věci, nějaké papíry a pera. Bez ohlédnutí opustila kancelář. Navždy…
– Ó, ty oči! – pomyslel si David Král překračující práh kanceláře.
Neviděl nic kromě jejích očí. Nebyl tam vedoucí ani jeho doprovod. Byli v místnosti sami, sami s Annou.
– Musím se snažit neutopit se v těch očích. To mi netřeba. Ale…. Její oči jsou něco výjimečného! Tak velké, jako dva paprsky dobra hledící na tebe. Tak pozorné a blízké, jasné a otevřené. Ne! Ne! Nebudu o tom přemýšlet – rozhodl se David…
Tak začal jejich pracovní den. Když se David a Anna náhodou dotkli konečky prstů, jako by skrze jejich dlaně prostoupil proud. Anna ucukla rukou. Jeho doteky ji zalily horkem, a ona se bála toho ohně. David to hned postřehl a snažil se jí nezpůsobovat nepříjemnosti, ale strašně toužil se jí dotýkat.
Jednoho dne, když sahal po myši, dotkl se jejího malíčku a polekaně ucukl. Až vykřikl.
– Hlavně aby si Anna ničeho nevšimla – pomyslel si a stáhl ruku. Přiznával si, že když se jeho ruka dotkla její, začalo v něm všechno hořet a bál se cokoliv říct.
David byl odrazem Anny – v myšlenkách, skutcích a touhách. Anna dokázala předvídat jeho slova, protože jeho slova byla i jejími. Cítila jeho pohled, i když se na ni nedíval. Četla jeho myšlenky. Žena ho cítila každou buňkou svého těla. Bezchybně rozpoznala, když jí zavolal na mobil. Jak to dokázala? Viděla srdcem, nejen očima, a uměla naslouchat, ne pouze ušima, ale i duší.
David okamžitě určil, že Anna je jeho člověkem. Jeho oči četly její přání. Její slova byla pokračováním jeho myšlenek. Předvídal její kroky. Rozuměl jí půl pohledem.
Když Anna sklopila oči, zachytil její rozpaky a sám se styděl. Proč? Odpověď na tuto otázku neznal. V její přítomnosti se cítil jako kluk a bláznil.
Svou drsnou dlaní cítil její jemné, tenké prsty. David chtěl držet její ruku a nepustit, ale…..bál se.
Dotýkali se navzájem nejen dlaněmi, ale i srdci. A to byl znak, že jsou si hodně podobní. David a Anna byli navzájem spřízněnými dušemi…..
Utekly tři roky. David se stále neodhodlal udělat první krok. Anna čekala.
Muž nechtěl nic měnit. Co když se jim to nepovede? Nepřinese jim bližší vztah zklamání a zhroucení nadějí? Vždyť každý z nich má svůj životní batoh.
Po nakrmení kotěte se Anna dívala z okna. Déšť neustával. Kalami se tvořily bubliny. Anička nechtěla na nic myslet.
– Zítra bude nový den a s ním spojené starosti – řekla si.
Večer, oblečená ve své oblíbené růžové pyžamové kombinéze a hladící spokojené kotě, které po chutné večeři klidně spalo, Anna zadřímla.
Skrz polospánek uslyšela zvonek. Přimknouc si kotě k hrudi, Anna vyrazila ke dveřím. Věděla, kdo je za dveřmi, a stáhla se.
– Aničko, vím, že jsi doma. Otevři, prosím! – uslyšela známý hlas.
Když otevřela dveře, uviděla Davida.
– Ach, ty nejsi sama? Přijmeš mě do klubu? – zeptal se David. Bylo vidět, že je nervózní. Anna mlčela.
– Nemůžu bez tebe! Slyšíš? Proč jsi odešla? Je mi bez tebe zle a vím, že tobě také. Pochop, už nám není dvacet. Chci obejmout nejen tvůj pas, ale i tvé myšlenky. Chci být s tebou. Odpusť, že jsem to neřekl dřív – po chvíli dodal David.
On byl pro ni jejím mužem. Ona pro něj jeho ženou. Jejich ruce se propletly.
Co bude dál?
Myslím, že vše dopadne dobře, protože po černé vždy přijde bílá, že ano?
Možná bychom měli poděkovat dešti za šťastné pokračování příběhu? Vždyť to on spojil dvě srdce.