Dneska bych si rád zapsal do deníku jednu zajímavou příhodu, která se mi nedávno stala. Seznámil jsem se s jednou dívkou na narozeninové oslavě mojí kamarádky Terezy v Praze. Ukázalo se, že je kamarádkou jejího přítele, a zřejmě jsme si padli do oka. Ještě ten večer mě pozvala ven.
Když jsme se sešli, řekla mi, že musíme zajít do supermarketu a nakoupit nějaké věci na večer, protože se pak půjdeme podívat k jejímu známému domů. Venku už bylo docela chladno a ona nenavrhla žádnou jinou možnost žádnou kavárnu, kino ani procházku, a tak jsem souhlasil.
Navrhla, že koupíme pizzu a nějaké drobnosti. Vešli jsme do Alberta, vzali vozík a pustili se do nakupování. Ale pak začala přidávat do košíku drahý koňak, pořádný balík klobás, sýr, ananas
Byl jsem trochu v rozpacích, protože já jsem do košíku přihodil jen mandarinky a sušenky, stejně jsem s sebou neměl moc peněz. Upřímně, čekal jsem, že půjdeme spíš na rande než na velký nákup.
Přišlo mi, že je asi opravdu štědrá, nebo má nějaké své plány.
Postavili jsme se do fronty u pokladny, před námi bylo pět lidí. A v tu chvíli mi řekla, že si musí na chvilku odskočit, ať zatím počkám. Nechápal jsem, co dělá, ale když přišla řada na nás, zaplatil jsem rychle jen za mandarinky a sušenky a zbytek nákupu jsem nechal na místě.
U východu jsem ji zahlédl, už na mě čekala. Vzala mi tašku z ruky a podle váhy hned poznala, že něco nesedí. Podívala se dovnitř, zamračila se a zeptala: “Kde je ten zbytek?”
Ukázal jsem zpátky na obchod a řekl jí, že jsem to tam nechal. V tu chvíli začala křičet, že jsem lakomý, že jsem to mohl zaplatit, že ztrácí čas
Dnes už se tomu směju. Ani jeden jsme to ten večer asi nečekali. Tahle zkušenost mi ale připomněla, že upřímnost a otevřená domluva mají být základem každého setkání, hlavně když jde o peníze a očekávání. V příštím podobném případě už si raději dopředu ujasním, co oba chceme a kolik do toho chceme dát.