Můj manžel se po nemoci proměnil v jiného člověka. Zbláznil se, a já utekla.
Ještě před rokem bych se smála, kdyby mi někdo řekl, že opustím Jakuba. Muže, s nímž jsem strávila dvanáct let, kterého jsem zbožňovala. Člověka, o němž všechny mé svědkyně říkaly: „Máš neskutečné štěstí.“ Byl pro mě vším. Starostlivý, spolehlivý, laskavý, pozorný otec. Žili jsme jako v pohádce. Teď bydlím se svou sestrou ve Středočeském kraji, se dvěma dětmi a myšlenkou, že to byla jediná cesta, jak přežít.
Když jsme se brali, všechno bylo jako u normálních lidí: začali jsme skromně, koupili garsku, pak Jakub ten byt prodal a vzali jsme hypotéku na prostorné 3+1. Udělali jsme rekonstrukci, pořídili nábytek, žili jsme si pohodlně. Dva synové, devět a čtyřletý. Pracovala jsem v základní umělecké škole, vedla kroužky – ne kvůli penězům, ale protože měchlost svou práci. Jakub nosil domů stabilní výplatu, byl duší rodiny. Jezdili jsme na výlety, pořádali dětem oslavy, žili jsme opravdu šťastně.
Ale vše se změnilo během okamžiku.
Jednou mi volali z jeho práce: Jakub zkolaboval přímo v kanceláři. Sanitka, nemocnice, testy… Diagnóza: benigní nádor na mozku. Ale zanedbaný, rozrostlý, nedostatečně léčený. Lékaři nemohli provést šetrný zákrok, museli udělat těžkou, složitou neurochirurgickou operaci.
Přežil. Doktoři říkali, že měl štěstí. Ale můj Jakub zmizel. Po operaci byl jiný člověk. Obličej mu pokřivil obrna nervu, sluch byl poškozen. Ale horší byly změny uvnitř. Vrátil se domů a začalo peklo.
Dal výpověď. Prostě řekl:
„Odpracoval jsem si. Teď nás budeš živit ty.“
Vzala jsem si druhou práci. Padala jsem únavou. A on… Celé dny ležel na gauči, scrolloval telefon, koukal na televizi. Žádná snaha pomoct, žádná iniciativa. Jen výčitky. A křik. Spousta křiku.
Vybíjel si to na všech: na mě, na dětech. Dokonce i na toho čtyřletého. Obviňoval nás, že je nemocný. Tvrdil, že jsme ho „dojeli“. Že kvůli nám se „rozhodil“.
Pak začala podreads. Hodiny sledoval pořady o konci světa, chystal se na „velké katastrofy“, nakupoval sůl, zápalky a konzervy. Odmítal brát léky, odmítal jít k lékařům. Prosila jsem – řval, že ho chci „strčit do blázince“, že mám „milence“ a že „celá Praha po mě touží“.
Žila jsem jak v noční můře. Dům se proměnil v bojiště, děti se bály vlastního otce. Nemohla jsem je v tom nechat. A tak jsem odejela. Vzala je a jela k sestře.
Rozvod byl nevyhnutelný. Už jsem nemohla žít s tímhle člověkem. Ne proto, že byl nemocný. Ale proto, že odmítl léčit se, odmítl bojovat, odmítl být mužem, otcem, člověkem.
Teď jeho příbuzní říkají, že jsem sobecká. Že jsem odešla, když „potřeboval“. Že jsem ho nechala ve štychu. Že jsem se vozila na jeho hřbetě, a když přišla krize, utekla jsem. Bolí to slyšet. Především protože nikdo nebyl po boku, když jsem pro únavu nemohla v noci spát. Nikdo neviděl, jak se mi klepaly ruce při jeho křiku na děti. Nikdo nepomohl, když jsem se s dvěma pracemi plazila.
Neopustila bych ho, kdyby šel k psychiatrovi. Kdyby přijal pomoc. Kdyby ztratil svou podstatu. Ale už jsem nemohla vystavovat děti neustálému strachu a toxickému prostředí. Možíš povinnost byla chránit je.
Občas vzpomínám na toho Jakuba – dřívějšího. S úsměvem, s trpělivostí, s láskou v očích. A srdce se svírá. Ale podívám se na své dívíčky a vím: udělala jsem dobře. Zachránila jsem je. A sebe. Třeba za cenu zničeného manželství a zlomeného srdce.
