Život mi připadal jako pohádka, dokud vše nezničil jeden lékařský nález. Měla jsem milujícího snoubence, těšila se na mateřství a chystala svatbu. Jenže osud rozhodl jinak.
S Ondřejem jsme plánovali společnou budoucnost: pronajali si útulný byt v Brně, snili o obřadu u jezera. Těsně před svatbou mě však začaly trápit nevolnosti. Zkouška těhotenského testu mě utvrdila – čekáme dítě. Chtěla jsem mu to říct jako překvapení, ale pak přišla osudová návštěva u rodičů.
V autobuse se mi zatočila hlava. Maminka uvařila heřmánkový čaj, ale v noci mě schvátila horečka. Přivolaný lékař zbledl: „Okamžitě do léčebny. Máte mimoděložní těhotenství.“
Probudila jsem se po operaci s prázdnotou v lůně. „Promiňte,“ řekl lékař tiše. „Zachránili jsme vás, ale…“ Nedokončil to. Bála jsem se Ondřejovi přiznat pravdu – miloval děti. Lhala jsem, že šlo o běžnou prohlídku. Jeho matka, Alena Nováková, však začala šeptat.
Týden před svatbou jsem se vrátila z práce dřív. Za dveřmi bytu zněl Alenin hlas: „Pořád lítá za tím Jakubem! Ležela v nemocnici a ty jsi slepý! Zruš tu svatbu, nebo budeš pro smích!“
Ondřej se krčil u okna. „Markéto,“ vykoktal, když mě uviděl, „svatbu odložíme. Jsi slabá.“
„Slyšela jsem vás! Taky věříš, že jsem potratila kvůli nevěře?“
Odvrátil pohled. „Jsem ochotný ti odpustit, ale potřebuji čas.“
„Odpustit? Měla jsem mimoděložní těhotenství! Skoro jsem zemřela!“
„Proč jsi to tajila?“
„Bála jsem se, že mě opustíš! Teď už nikdy…“
„Promiň,“ přerušil mě. „Bydlím u rodičů. Musím přemýšlet.“
Odnesl si kufr, aniž by se ohlédl. Alena vyhrála. Zůstala jsem sama – bez lásky, bez dítěte, s pokřivenou pravdou. Jak dál žít, když všechno, na čem záleželo, vzalo za své?