Odkázala mi budoucí tchyně naši svatbu a obvinila mě z nevěry kvůli mé nemoci.
Ještě donedávna byl můj život jako pohádka. Měla jsem milujícího muže, cítila jsem, že se brzy stanu matkou, a s napětím jsem se připravovala na svatbu. Jeden návštěva nemocnice ale zničila všechno, co jsem si opečovávala, a zanechala mě v prázdnotě a zoufalství.
S mým snoubencem Petrem jsme plánovali budoucnost: pronajali jsme si útulný byt v Brně a snili o svatbě. Večery jsme trávili spolu, užívali si klidu a vzájemné blízkosti. Měsíc před obřadem mě začala trápit ranní nevolnost. Srdce mi říkalo, že to je zázrak, o který jsem toužila. Ale nechtěla jsem se hned svěřit Petrovi — chtěla jsem mu připravit překvapení, dar velké radosti. V ten den jsem se vydala za rodiči, abych se podělila o radost s mámou.
V taxíku se mi zatočila hlava, ale mávla jsem nad tím rukou — možná únava. Doma mi máma uvařila heřmánkový čaj a cítila jsem se lépe. Ale v noci mě zachvátila horečka, jako by mě zevnitř spaloval oheň. Přestože jsem se bránila, máma zavolala sanitku, nevšímala si mých námitek. Lékař mě vyšetřil, zbledl a pronesl rozsudek:
— Rychle na jednotku intenzivní péče. Podezření na mimoděložní těhotenství.
Ta slova mě zasáhla jako blesk. Tak moc jsem chtěla Petrovi dát dítě, ale teď se ten sen rozplynul, zanechal jen strach a bolest.
Probudila jsem se po operaci v pokoji, kde na mě unavený lékař hleděl se soucitem.
— Promiňte, děvče. Sotva jsme vás zachránili.
Teprve při propuštění jsem si uvědomila, za co se omlouval. Záchránili mi život, ale možnost stát se matkou byla navždy pryč. Nemohla jsem Petrovi říct pravdu — strach, že mě opustí, když zjistí, že mu nemohu dát děti, mi sevřel hrdlo. On přece tak miluje malé děti! Doma jsem lhala, že se jednalo o plánovanou prohlídku. Nevím, zda tomu Petr uvěřil, ale jeho matka, paní Marie, určitě něco tušila.
Týden před svatbou jsme si s Petrem chtěli vzít dovolenou, abychom si před oslavou odpočinuli. Práce se však protáhla — dokončovala jsem důležitý projekt, zatímco Petr se staral o domácnost. Když jsem se konečně dostala domů dřív, těšila jsem se na jeho úsměv. Sotva jsem však překročila práh, zaslechla jsem útržek hovoru, který mě zamrazil. Hlas paní Marie burácel:
— Říkala jsem ti, že pořád běhá za tím Standou! Strávila týden na gynekologii, a tobě je to jedno!
— Mami, to bylo jen vyšetření… — snažil se oponovat Petr.
— Prober se! Udělala potrat! A podle všeho neúspěšný. Jsem žena, vím, proč se leží v nemocnici. Jsi slepý, zamilovaný hlupák! Svatbu je třeba zrušit. Nebude to oslava, bude to zostuzení!
Svět se mi zazmítal před očima a já ztratila vědomí. Když jsem se probrala, spatřila jsem Petra a jeho matku. Paní Marie se nuceně usmála:
— Už jsi vzhůru, milá? Dej si sladký čaj. Musíte si s Petrem promluvit. Já půjdu.
Ztuhla jsem hrůzou a Petr okamžitě začal mluvit:
— Marto, jak se cítíš? Musíme si promluvit. Svatbu budeme muset odložit. Jsi příliš slabá. Uzdrav se, a pak se vezmeme.
— Petře, to myslíš vážně? Nezajímáš se o mé zdraví…
— O čem to mluvíš?
— Slyšela jsem váš rozhovor! Ty si vážně myslíš, že potrat byl kvůli nevěře?
Uhnul pohledem, což bylo horší než slova.
— Miluji tě, a proto jsem ochoten odpustit. Každý dělá chyby. Ale potřebuji čas.
— Odpustit?! Nikdy jsem ti nebyla nevěrná! Měla jsem mimoděložní těhotenství, málem jsem zemřela! Zamlčela jsem to, abych ti neublížila. A ty mě opouštíš kvůli báchorkám tvé matky?!
— Vím, že Standa tě stále miluje. Říkal mi to sám. Možná jsi podlehla starým citům…
— To není pravda!
— Tak proč jsi zamlčela tu diagnózu?
— Bála jsem se, že tě ztratím! Teď nemohu mít děti!
— Marto, promiň, ale nevěřím ti. Musím si to promyslet. Svatbu odložíme a já půjdu bydlet k rodičům.
Sbalil se a odešel, aniž by se na mě podíval. Moje bolest, můj zdravotní stav — to ho nezajímalo. Pohltily ho smyšlené domněnky. Je konec. Můj svět se v okamžiku zhroutil.
Zatímco je u rodičů, paní Marie mu definitivně otráví mysl. Zůstala jsem sama — bez snoubence, bez dítěte, bez naděje. Jak žít dál, když se vše, co jsem milovala, obrátilo v popel? Nevím.