Když jsem se narodila, maminka mě pojmenovala Annа.
Věřila, že mi toto jméno přinese štěstí, že budu vždy usměvavá, veselá a šťastná.
Ukázalo se však, že mé jméno bylo jen pro kadeřnici, dokud jsem se nevdala.
Lidé správně říkali, že láska je slepá. Nevím, kde jsem měla oči, když jsem si za manžela vybrala Marka. Viděla jsem na něm jen mužnou sílu, štíhlé tělo a spalující pohled.
Ale když jsem se stala jeho ženou, uvědomila jsem si, že budu mít po svém boku silného a nepopiratelného muže, který mi bude projevovat lásku zvláštním způsobem. Doma jsem neměla žádné slovo. Marek určuje pravidla.
Dělá si všechno, jak uzná za vhodné, po svém, a já musím jen souhlasit a podřizovat se.
Když se na to podívám od boku, je všechno v pořádku – peníze nám nechybí, každé léto i zimu jezdíme na dovolenou, manžel mě bere do restaurací a kupuje mi dárky. Ale já jsem jen pěšák v jeho rukou.
Dokonce ani nemám možnost rozhodovat o tom, jaké oblečení budu nosit – on rozhoduje o tom, co mi sluší.
Ano, moje oblečení se řídí poslední módou, ale ne stylem, který se mi líbí.
Nejraději nosím džíny a trička, ale manžel si myslí, že už nejsem teenager, a kupuje mi obleky, šaty, sukně a topy.
Dítě si přeji už dlouho, ale on se zdráhá. Miloval jen mě a nikoho jiného mezi námi nechtěl. Dítě by mě zapojilo a vzdálilo od něj a on mě chtěl jen pro sebe.
Pro mě je to však těžká láska. Můžete tvrdit, že milujete ženu, a přitom nechtít, aby se stala matkou vašeho dítěte, držet ji v kleci, byť pozlacené, nedbat na její přání?
Ne, to není láska, to je posedlost, která mě začíná děsit.
Proto prosím o radu, jak manželovi vysvětlit, že pokud mě miluje, musí mě nechat dýchat a souhlasit s tím, že budeme mít děti, proč jsme jinak tvořili rodinu?
