„Irenko, peníze opravdu nemám! Všechno jsem včera dala Natálce! Vždyť víš, že má dvě děti!“ Rozrušená Anna Nováková položila sluchátko.
Na to, co jí dcera právě řekla, se ani nechtěla vzpomínat.
„Proč to tak musí být? Tři děti jsme s manželem vychovali, dělali jsme pro ně všechno. Všechny jsme postavili na nohy! Všichni mají vysokou školu, dobrá místa. A teď na stáří nemám klid ani pomoc.“
„Vášo, proč jsi mě tak brzo opustil, s tebou to bylo jednodušší,“ obrátila se Anna v myšlenkách ke svému zesnulému muži.
Srdce ji bolestně sevřelo, ruka automaticky sáhla po prášcích. „Zbývá jen jedna nebo dvě kapsle. Když mi bude opravdu zle, nic mi nepomůže. Musím do lékárny.“
Anna se pokusila vstát, ale okamžitě se zhroutila zpět do křesla. Hlava se jí točila.
„Nic, za chvíli prášek zabere a bude líp.“
Ale čas plynul a jí se neulevovalo.
Anna vytočila číslo nejmladší dcery.
„Natálko…,“ stačila jen zašeptat do telefonu.
„Mami, jsem na poradě, zavolám později!“
Pak zkusila syna.
„Synku, není mi dobře. A došly mi léky. Nemohl bys po práci…“ Syn ji ani nedoposlouchal.
„Mami, já nejsem doktor a ty taky ne! Volej sanitku, nečekej!“
Anna se těžce nadechla. „No jo, má pravdu. Když to za půl hodiny nepřejde, zavolám.“
Opatrně se opřela do křesla a zavřela oči. Aby se uklidnila, začala v duchu počítat do sta.
Z dálky zaslechla zvuk. Co to bylo? Telefon!
„Haló?“ odpověděla Anna s námahou.
„Aničko, ahoj! Tady Petr! Jak se máš? Nějak mi bylo úzko, chtěl jsem ti zavolat.“
„Petře, není mi dobře.“
„Hned jdu! Dokážeš otevřít dveře?“
„Petře, ty jsou už dlouho odemčené.“
Anna pustila telefon z ruky. Neměla sílu se pro něj sehnout.
„Nevadí,“ pomyslela si.
Před očima jí jako ve filmu proběhly vzpomínky: tady je, mladičká studentka prvního ročníku ekonomické univerzity. A tady dva sympatičtí vojáci z vojenské akademie, proč ale drží balónky?
„Legrační,“ pomyslela si tehdy Anička, „takoví chlapi a s balónky!“
Ach ano, bylo 9. května! Přehlídka, lidová veselice! A ona mezi nimi, s Petrem a Václavem.
Vybrala si Václava. Prostě byl průbojnější, zatímco Petr byl uzavřený a plachý.
Pak je osud rozdělil: ona s Václavem odešli na vojnu do středních Čech, Petr dostal umístění do NDR.
Potkali se znovu až v rodném městě, když oba odešli do důchodu. Petr zůstal celý život sám, bez ženy, bez dětí.
Když se ho ptali proč, jen mávl rukou a žertoval:
„V lásce jsem neměl štěstí, možná bych měl začít hrát karty.“
Anna zaslechla cizí hlasy, rozhovor. S námahou otevřela oči.
„Petře!“
A vedle něj stál doktor ze záchranky.
„Nic, bude jí líp. Vy jste manžel?“
„Ano, ano.“
Lékař Petrovi něco vysvětloval.
Petr seděl a držel Annu za ruku, dokud se jí neulevilo.
„Děkuji, Petře. Už je mi mnohem líp.“
„To je dobře! Tady, mám pro tebe čaj s citronem.“
Petr odejít nehodlal. Vařil v kuchyni, staral se o Annu. I když se jí ulevilo, bál se ji nechat samotnou.
„Víš, Aničko, celý život jsem miloval jen tebe. Proto jsem se neoženil.“
„Petře, Petře, s Václavem jsme si rozuměli. Vždycky jsem ho ctila. On mě miloval. Tobě jsem v mládí nerozuměla. Ale co na tom teď záleží, léta už utekla.“
„Aničko, tak aspoň těch pár let, co nám zbývá, prožijeme šťastně spolu! Kolik Bůh dá, tolik budeme šťastní.“
Anna položila hlavu Petrovi na rameno, vzala ho za ruku: „Tak dobře!“ a rozesmála se šťastným smíchem.
Za týden konečně zavolala dcera Natálka.
„Mami, co se děje, volalas, nemohla jsem odpovědět, pak jsem se zasekla v práci, zapomněla…“
„Nic, už je všechno v pořádku. Když už jsi zavolala, chci ti říct, že se vdávám.“
Na druhé straně zavládlo ticho, jen dýchání a přemýšlení, co říct.
„Mami, ty seš normální? Už dávno bys měla být na hřbitově, a ty se chceš vdávat?! A kdo je ten šťastlivec?“
Anna se stáhla, slzy jí stékaly po tvářích. Ale našla sílu odpovědět klidným hlasem:
„To je moje věc.“ A zavěsila.
Pak se obrátila k Petrovi: „Tak, dnes večer přiběhnou všichni tři. Připrav se na obranu!“
„Zvládnem to. Co nás nezabije, to nás posílí!“ zasmál se Petr.
Večer se v dveřích objevili všichni tři: Jirka, Irenka a Natálka.
„Tak, mami, představ nám toho svého nápadníka!“ začal Jirka posměšně.
„Proč představovat, vždyť mě znáte,“ vstoupil mezi ně Petr. „Aničku miluju od mládí. Když jsem ji před týdnem viděl v tom stavu, pochopil jsem, že ji nemůžu ztratit. Požádal jsem ji o ruku a ona souhlasila.“
„Poslouchej, ty starej klaune, ty seš úplně mimo? Jaká láska v sedmdesáti?!“ vykřikla Irena.
„Jaké ‚sedmdesáti‘?“ zeptal se Petr klidně. „Ještě nám není ani sedmdesát, pořád máme čas žít. A vaše matka je pořád kráska!“
„Takže jsi přišel o krásu, nebo spíš o její byt, že?“ zeptala se Natálka právničským tónem.
„Děti, proboha, co má byt společného s tímhle? Všichni máte své bydlení!“
„Přesto je v něm i náš podíl,“ dodala Natálka.
„Uklidněte se, já po ničem netoužím! Já si nějaké přístřeší najdu,“ řekl Petr. „Ale okamžitě přestaňte na matku sprostě útočit!“
„„Kdo si myslíš, že jsi, ty starý dědku? Kdo tě tady vůbec žádá o názor?“ vyjel na něj Jirka, vykročil vpřed jako rozzuřený kohout, ale Petr ani nepohnul brvou, jen se narovnal a upřel do něj klidný, pevný pohled.
