„Ireno, já nemám peníze! Všechno jsem včera dala Natálce! Víš přece, že má dvě děti!“ Rozrušená Anna Nováková položila telefon.
To, co jí teď dcera nalhala, si ani nepřála připomínat. „Proč to tak je? Tři děti jsme s manželem vychovali, dělali pro ně všechno. Všechny jsme poslali do světa! Každé má vysokou školu, dobré místo. A teď? Ve stáří nemám klid, ani pomoc.“
„Proč jsi mě, Vláďo, tak brzo opustil? S tebou to bylo jednodušší!“ pomyslela si Anna tiše ke svému zesnulému muži. Srdce se jí svíralo, ruka automaticky sáhla po lécích: „Zbývají jen dvě kapsle. Jestli se mi přitíží, nebude co brát. Musím do lékárny.“
Pokusila se vstát, ale hned zase klesla do křesla. Hlava se jí točila. „Nic se neděje, prášek zabere a bude líp.“ Ale čas plynul a lépe jí nebylo.
Zavolala nejmladší dceři: „Natálko…“ stihla jen zamumlat do sluchátka.
„Mami, jsem na poradě, zavolám později!“
Zkusila syna: „Synu, nějak mi není dobře. Léky mi došly. Nešel bys po práci…“ Nedokončila větu.
„Mami, já nejsem doktor a ty taky ne! Volej záchranku, nečekej!“
Anna se těžce nadechla. „No… má pravdu. Jestli to za půl hodiny nepřejde, musím zavolat.“
Opatrně se opřela a zavřela oči. Aby se uklidnila, začala v duchu počítat do sta. Najednou zaslechla zvuk. Co to je? Telefon!
„Haló?“ odpověděla slabě.
„Aničko, ahoj! Tady Petr! Jak se máš? Nějak mi bylo úzko, musel jsem ti zavolat.“
„Petře, nějak mi není dobře.“
„Hned jsem u tebe! Otevřeš mi?“
„Petře, dveře mám poslední dobou pořád odemčené.“
Telefon jí vypadl z ruky. Neměla sílu se pro něj sehnout. „Ať,“ pomyslela si.
Před očima jí proběhly vzpomínky: tady je jako mladičká studentka ekonomky. A tady dva pohlední kadeti z vojenské školy, oba s balónky.
„Legrační,“ tehdy si pomyslela, „takoví chlapi a balónky!“ Aha, to bylo 9. května! Pochod, oslavy! A ona mezi nimi, s těmi dvěma balónky – Petr a Vladimír.
Vybrala si Vladimíra. Byl asi průbojnější, Petr byl zamlklý a plachý.
Pak je život rozdělil: s Vláďou odešli sloužit do středních Čech, Petr dostal misi do Německa.
Setkali se až v rodném městě, když oba odešli do důchodu. Petr celý život zůstal sám – bez ženy, bez dětí.
Když se ho ptali proč, jen mávl rukou:
„V lásce jsem neměl štěstí, možná bych měl zkusit karty.“
Anna zaslechla hlasy, nějaký rozhovor. S námahou otevřela oči:
„Petře!“
A vedle něj stál doktor.
„Bude to dobré, za chvíli jí bude líp. Vy jste manžel?“
„Ano, ano!“
Lékař Petrovi něco vysvětloval. Petr držel Annu za ruku, dokud se jí neulevilo.
„Děkuju, Petře. Už je mi mnohem líp.“
„To je dobře! Na, tady máš čaj s citrónem.“
Petr neodešel. Vařil v kuchyni, staral se o Annu. I když se jí už dařilo lépe, bál se ji nechat samotnou.
„Víš, Aničko, celý život jsem miloval jen tebe. Proto jsem se neoženil.“
„Petře, Petře… s Vláďou jsme měli dobrý život. Vždycky jsem ho ctila. On mě miloval. Ty jsi mi to tehdy neřekl. Nevěděla jsem, co k tobě cítíš. Ale nač se vracet, čas už nevrátíme.“
„Aničko, prožijme spolu, co nám zbývá! Šťastně, kolik jen Bůh dá!“
Anna opřela hlavu Petrovi o rameno, vzala ho za ruku: „Tak jo!“ a rozesmála se šťastným smíchem.
Za týden konečně zavolala dcera:
„Mami, cos mi chtěla? Nemohla jsem odpovědět, pak jsem se zasekla a zapomněla…“
„Nic, už je všechno v pořádku. Když už voláš, řeknu ti to rovnou – vdávám se!“
V telefonu zavládlo ticho, jen slyšet, jak Natálka lapá po dechu.
„Mami, ty se zbláznila? Tobě už dávno měli napsat do knihy úmrtí, a ty se chceš vdávat?! A kdo je ten šťastlivec?“
Anna se sevřela, slzy jí stékaly po tvářích. Ale našla sílu odpovědět klidně: „To je moje věc.“ A zavěsila.
Otočila se k Petrovi: „Tak a je to. Dnes večer přijdou všichni tři. Připrav se na obranu!“
„Zvládneme to! Co nás nezabije, to nás posílí!“ zasmál se Petr.
Večer stáli v předsíni všichni tři: Jakub, Irena a Natálie.
„Tak mami, představ nás tomu svůdníkovi!“ řekl posměšně Jakub.
„Nač představovat? Mě znáte,“ vyšel Petr z pokoje. „Aničku miluju od mládí. Když jsem ji před týdnem viděl v tom stavu, pochopil jsem, že ji nesmím ztratit. Požádal jsem ji o ruku a ona souhlasila.“
„Hele, ty starej šašku, cos to zblbnul? Jaká láska v našem věku?!“ vyjekla Irena.
„Jaký ‘náš věk’?“ zeptal se Petr klidně. „Je nám sedmdesát, pořád je čas žít. A vaše matka je pořád kráska!“
„Chápu to správně, že jí chceš sebrat byt, ne?“ zeptala se Natálie hlasem advokátky.
„Děti, proboha, co má společného můj byt? Všichni máte vlastní bydlení!“
„A přesto je v něm naše dědická část!“ dodala Natálie.
„Uklidněte se. Nic po vás nechci. Já nějaký střechu nad hlavou najdu,“ řekl Petr. „Ale urážet matku – okamžitě přestaňte! Je mi z vás špatně!“
„Kdo si to tu dovoluje, ty stará pako?! Kdo se tě na cokoli ptá?!“ vyjel na něj Jakub.
Petr se ani nepohnul. Stál vzpřímeně a hleděl mu do očí.
„Jsem manžel vaší matky, ať se vám to líbí, nebo ne!“
„My jsme její děti!“ zakřičela”Ale děti zůstaly stát na prahu a nikdy nepochopily, že láska nemá věk.”