Kolem čtvrté hodiny ráno začal za domy štěkat pes. K páté hodině jeho štěkot zesílil. Lidé vstávali do práce a se zlostí poslouchali to hysterické štěkání. Asi v půl šesté se začali obyvatelé z domů pomalu trousit do práce.
První, kdo vyšli ven, byli muž a žena, zřejmě manželé. Rozhodli se, že půjdou podívat, kdo to tak celé ráno štěká. Po krátké procházce směrem k garážím ho spatřili. Stále štěkal, čenichem obrácený k domům. Za ním ležel na zemi člověk. Pár seběhl směrem k psovi. Bylo jasné, že volá o pomoc.
Čím víc se však přibližovali, tím zuřivěji na ně pes štěkal. Jeho štěkot přecházel v agresi. Byl to ovčák, pořádné zvíře. Nedalo se k němu jen tak přiblížit. Žena navrhla zavolat záchranku.
Záchranka přijela rychle. Přiblížila se, dva zdravotníci vystoupili. Žena je při volání varovala, že tam je pes a že ho raději nepouští blízko. Když se začali přibližovat k muži, opět na ně pokřikla, ale pes náhle přestal štěkat, jakmile uviděl sanitku. Přišel k pánovi a sedl si vedle něj.
Zdravotníci se k muži opatrně přiblížili. Pes seděl nehnutě.
„Co budeme dělat?“
„Vypadá to, že je chytrý, pustil nás. Zkusím to. Kdyby něco, máš pepřák.“
Lékař opatrně položil kufřík s léky, dřepnul si k muži a sledoval psa. Ten jen mlčky pozoroval.
Puls byl, ale slabý. Muž, asi pětatřicetiletý, měl velkou ztrátu krve. Rána v oblasti břicha. Jeden zdravotník rychle převázal ránu, druhý připravil injekce. Pes vše bedlivě sledoval.
Mezitím se sešlo už dost zvědavců. Stáli ale asi deset metrů daleko. Nikdo se neodvážil přiblížit.
Jeden ze zdravotníků přinesl nosítka. Opatrně muže zvedli, naložili do vozu. Psa vzít nemohli. Díval se na ně, oni na něj. Ale předpisy… A co s ním dál?
Sanitka pomalu jela po hrbolaté cestě. Pes běžel vedle…
K nemocnici to bylo kousek. Celou cestu ovčák buď zaostával, nebo doháněl, ale držel se vozu. Před závorou se sanitka zastavila. Ostraha zvedla závoru, vůz vjel dovnitř. Řidič řekl jednomu z hlídačů:
„Máme tady raněného muže. To je jeho pes.“
„Chápu, ale co s tím?“ podíval se na psa a zavrčel: „Stůj! Fuj! Nesmíš! Sedni!“
Tahle série povelů psa trochu zmátla. Ale zastavil, posadil se před závoru a jen pohledem sledoval odjíždějící vůz.
Po hodině čekání si lehl blíž k plotu, aby nepřekážel projíždějícím autům.
Hlídači zpočátku dávali pozor, aby neproklouzl dovnitř. Ale když pochopili, že bude čekat, jen občas pokukovali jeho směrem.
„Co s tím budeme dělat?“
„Nic, a co navrhuješ?“
„Jak dlouho tady asi bude ležet?“
„Kdo ví? Třeba za chvíli odejde.“
„Ne… Je chytrý. Myslíš, že bude čekat?“
„A jak dlouho? Kdyby to dopadlo špatně, tak ho ani nemusí dočkat.“
„To je mi ho… líto. Dát mu něco k jídlu?“
„Jo! Až mu tu dáš najíst, tě pak vyhodí.“
„Tak co s tím?“
„Nic. Uvidíme, třeba odejde. Když ne, pak něco vymyslíme.“
___________________________
Nastal ranní rozbřesk. Ovčák stále ležel u vjezdu. Ostraha se měnila. Příchozím vysvětlili situaci. Jeden z těch, co odcházeli, řekl:
„Zjistím, jak je na tom ten muž. Ať kvůli němu náhodou nevolají odchyt. Ať se podívají na kamery… A možná mu něco donesu.“
„Jen ho tu nerozkrmuj!“
„Ať chcípne u plotu, že?“
Pes pozorně sledoval lidi, kteří na něj mluvili a dívali se.
Uběhlo čtyřicet minut. Hlídač se vrátil.
„Tak co? Jak je ten muž?“
„Operovali ho. Je na JIP. Říkají, že je to lepší. Ze stravovny jsem donesl zbytky…“ podal plastovou misku s karbanátkem a párkem, v hlubší misce byla voda.
„Ale tu se nesmí krmit… Pojď sem,“ zavolal na psa a postavil misky pod strom u cesty.
Ovčák na něj upřeně hleděl, ale nehnul se.
„Pojď, najez se. Aspoň se napij. Vem si! Můžeš!“ snažil se muž vybavit povely.
Pes vstal, ale z místa neustoupil. Bylo jasné, že přemýšlí. Díval se na muže, na misky, na závoru. Pak si sedl.
„No, jak chceš,“ muž ustoupil od stromu a vrátil se k vrátnici.
Pes pomalu vstal a přistoupil k misce. Očichal ji a dychtivě začal pít.
___________________________
Uběhl týden. Pána toho chytrého psa už dva dny přeložili na pokoj. Pomalu se zotavoval. Na koho se zeptat po psovi? Bylo mu smutno.
Žili spolu poté, co odešel do zálohy kvůli zranění. Sloužili spolu, odešli spolu do civilu. Doufal, že tak chytrý pes se neztratí.
Ovčák mezitím přesunul své místo od plotu ke stromům. Odtud měl stejně dobrý výhled na vjezd. Hlídač ho trochu přikrmoval. Napadlo ho zajít za pánem a říct mu, že pes u nemocnice čeká. Po směně šel na oddělení, kde muž ležel.
Hlídač vešel na pokoj. Byly tam čtyři postele, dvě obsazené. Jeden pacient ležel, druhý byl zřejmě pohyblivý, protože měl tepláky.
„Dobrý den,“ oslovil hlídač ležícího. „Vy jste Aleš Fiala?“
„Ano, to jsem. Co se děje?“
„Jsem hlídač z nemocnice, nebojte se! Nic špatného, naopak. To je váš ovčák, co tu čeká?“
„Proč ‚byl‘?“ zeptal se Aleš s obavami.
„No, špatně jsem se vyjádřil, promiňte. On je! Pořád tu je, u vjezdu. Teď je trochu dál, ale neodešel. Trochu ho krmíme.“
Aleš zavřel oči, usmál se a zavrtěl hlavou.
„CoAleš se pomalu posadil na posteli a s úsměvem řekl: „Tak pojďme, Almo, jdeme domů.“