Před dvěma měsíci jsme se s manželem přestěhovali do jiného města. Původně jsme se rozhodli pronajmout si byt, ale nedávno jsme se během rozhovoru rozhodli, že chceme v tomto městě zůstat natrvalo. Pronajímatel souhlasil, že nám byt prodá. Dohodli jsme se, že ho budeme platit na splátky. Poté, co jsme se trochu zabydleli, jsme se rozhodli poznat naše sousedy. Naproti nám bydleli muž a žena.
Abychom zlepšili naše vztahy, pozvali jsme je na čaj. Všechno bylo skvělé a celý večer jsme si povídali. V jednu chvíli mi manžel položil ruku kolem pasu. Z jejich pohledu jsem poznala, že něco není v pořádku. A pak se nějak okamžitě zvedli, omluvili se a řekli, že už musí jít. Jejich podivnému chování jsme nevěnovali pozornost a dál jsme se bavili o svých věcech.
O dva dny později nám někdo zaklepal na dveře. Myslel jsem, že je to majitel , ale když jsem se podíval kukátkem, uviděl jsem policistu. Otevřel jsem dveře a myslel jsem si, že je to jen nedorozumění. Koneckonců, proč by k nám měla chodit policie, vždyť jsme nic neprovedli.
– Dobré ráno. Omlouvám se, že vás ruším. Ale chtěl bych požádat o oddací list.
Nechápala jsem, co se děje. Požádal jsem ho, aby počkal, a šel jsem se podívat po dokumentech. Za pět minut jsem se vrátil k policistovi s oddacím listem. Pak se můj manžel probudil. Přišel k nám a zeptal se, co se děje. Policista se mezitím podíval na mě, na mého manžela, podezřívavě nás zhodnotil a pak řekl:
– Děkuji, teď už je všechno jasné. Musela jsem se ujistit.
– O co tady jde? – zeptal se překvapeně můj muž.
– Včera volali vaši sousedé, že v tomto bytě došlo k týrání dětí.
Nemohli jsme se s manželem přestat smát. Jde o to, že můj manžel je o rok starší než já. Je štíhlý, malý a obléká se jako puberťák. Ale co mám dělat, že má takový styl. Vždycky jsem měla nadváhu, a proto vypadám o něco starší.
Už jsem manželovi řekla, že svým stylem připomíná mého syna a ne manžela.
Tady je příběh, který se nám stal.