Jitka ztichla. Srdce jí poskočilo. Šla dál po polní cestě a všimla si, že z velkých hlaviček kapusty chybí skoro polovina úrody
Tereza Novotná se usmívala své sousedce. Tato nákup byl však jejím snem po odchodu do důchodu pořídit si domek na venkově.
Tereza se na tento krok připravovala poctivě a vybrala si malebnou vesničku uprostřed Šumavy, jen s několika stovkami obyvatel chtěla klid, ticho a blízkost přírody, zahrady a malého záhonu pro duši.
Všechno se svedlo, když v té vesnici našla takový domov: starý, ale pevný dům se zahradou na okraji, mezi poli a lesy, z nichž se rozprostírala panoramatická scenérie, jež se nedala ani na pohled zapomenout.
Jitka často kráčela po měkké, podzimní stezce k lesu. Večer slunce zapadalo za koruny smrk a borovic, a západy měly v těchto podzimních procházkách zvláštní kouzlo.
Na jaře, když se země právě rozmrazila, Tereza opravila mírně nakloněný dřevěnodrátěný plot a rozestavěné prkna.
Měla bys postavit nový plot, Terezo, poradila sousedka Antonína Svobodová, starší kamarádka Jitky.
Ne, nech to zatím být. Když už ten starý úplně padne, vyměním ho za pořádnější, odpověděla Tereza, ruce mávající sekerou, když zakopala spadlý kovový sloup.
Antonína se usmála.
Jsi pravá česká hospodyňka! Už se nám má z tebe velký užitek. Škoda jen, že v té vesnici chybí muži povídala Tonka, která vyprávěla, že po deseti letech vdovství se témuž chystá odejít ke svému synovi.
Můj život je podobný. Nezůstala jsem vdovou, ale po rozvodu jsem si uvědomila, že už jen starost o dceru nás drží pohromadě. Když jsme jí dali dospět, vzala si manžela a pro nás už společné soužití nebylo, řekla Tereza.
Takže se už navzájem netrápíte, a to je také přínos, souhlasila Antonína. Ale plot bych ti přece jen doplnila na podzim aby byl pevnější.
Celé jaro a léto Tereza strávila v zahradě a v lese.
Nikdy jsem nebyla tolik venku jako letos. Prakticky žiju na čerstvém vzduchu! Dýchám čistý vzduch, a to je úžasné! ukázala Jitka na jedle před domem a na borový les, kde vždy sbírala houbu, zejména lišky, a v létě plné šťavnaté ostružiny a jahody.
Líbí se mi, když jsou lidé spokojení s přestěhováním, radovala se Antonína, pro mě je to jen běžný den.
Ženy se spřátelily. Přišla podzim. V Jitčině zahradě rostly velké hlavičky kapusty, brambory už zarostly a sklizeň byla výborná.
Tereza začala těžit úrodu a neustále si přála další bohatou zeleninu.
Tonko, nehledej mě, jedu na pár dní do města, řekla sousedce, s bývalými spolužáky máme setkání oslavu narozenin našeho starého třídního učitele, paní Světlany. Vrátím se a pak budu sklízet.
Antonína přikývla a mávla rukou.
Večer setkání proběhlo skvěle. Jitka chválila svou vesnici, ukazovala fotky domu a povídala o bohaté úrodě.
Ta půda už prospívá, řekla svému bývalému spolužákovi Vláďovi, dva roky jsme nic nepěstili, ale příští rok si objednám traktoru a budu hnojit.
Nespěchej, buď opatrná, radil Vláďa, když budeš chtít, přijdu ti pomoct. Neváhej se ozvat.
Jitka se usmála. Dříve na sobě měli vztah, ale studia je rozptýlila do různých měst. Nyní se každoročně setkávají u Světlany.
Vláďa byl vdovec, ale nechtěl se znovu vázat stejně jako Tereza. Oba si užívali svobodu a nechtěli nikomu nic dlužet, což jim umožňovalo přátelské rozhovory jako dříve.
Jednou večer Vláďa doprovázel Jitku domů a oni povídali téměř do dvou ráno.
Kolik je hodin? podívala se na hodiny, už je čas jít spát.
Možná bych tady našel místo k odpočinku? nabídl Vláďa.
Ne, ráno jezdím do vesnice, vezmi si taxi. Bude to lepší.
Jitka ho pošlevala a šla spát, těšíc se na zítřejší den, kdy přichází návštěva Antoníny s dortem a domácím piškotem.
Ráno Jitka přijela prvním autobusem. Šla po rosné trávě, dýchala známý vzduch pod zpěvem kosáků.
Vstoupila do domu, dala si čaj, převlékla se do pracovní oděvu a vyšla na zahradu, aby zjistila, jaký bude její pracovní den.
Vesnice byla tichá; lidé teprve vycházeli na dvory. Jitka čekala, až bude kolem deváté hodiny, aby šla na čaj k Antoníně.
Když vešla do zahrady, všimla si roztrhaných keřů brambor: na zemi ležela odhozená šlupka, někdo brambory trhal a největší si schovával.
Jitka zamrzla. Srdce jí bušilo. Pokračovala dál a uviděla, že z kapusty chybí velké hlavičky prakticky polovina úrody byla pryč
Zvolala a hned si všimla zlomeného plotu. Ten křehký sloup, který na jaře tak pilně zabodla do země, ležel na zemi. Stopy velkých bot zůstaly v hlíně
Tereza vběhla k Antoníně, zaklepala na okno a sousedka skoro okamžitě vyšla:
Co se stalo, Terezo?
Okradli mě, Tonko, pojď, podíváme se Co dál?, slzy jí tekly po tvářích.
Antonína rychle vyběhla, přitáhla kabát.
Toč se na blázna Všichni ví, že tady není pes a dům je na okraji, takže je to snadná kořist, zamručela.
Ženy prohlédly místo činu. Viděly, že na kolech přijeli dva muži, tiše přicvakli k plotu, rozbili sloup, podlomili drát a vešli do zahrady. Vzali vše, co se dalo chytit malé brambory si lehce odkládali, největší hlávky kapusty naložili do pytlů a odvezli na kolech.
Mně chybělo skoro tolik, kolik jsem měla, ale alespoň co zbylo, povzdechla Jitka.
Správně, přikývla Antonína. A na zeleninu se nepíše, čí je. Nedokážu dokázat krádež. Ve všech zahradách se to stává a já tipuji, odkud ti zloději přišli. Nedávno se propuštěni muži z továrny, co už nic nepracují, ale důkaz není. Raději to nebudeme zbytečně řešit.
Co dál? zeptala se Jitka, sedíc na verandě, byla jsem tak šťastná, jako dítě v růžových brýlích. Všichni se mi zdáli přátelští a optimističtí.
To nejsou naši lidé. V sousedních vesnicích jsou lidé, kteří se potýkají s penězi a potřebují jíst. Bůh všechno vidí. Nebuď smutná. Jdu pro pana Ivana Ivana, že opraví plot. Pak vymyslíme, co dál, řekla Antonína.
Sedmdesátiletý muž Ivan Horák do poledne opravil plot, postavil nový dřevěný sloup a mezi sloupky postavil starší, ale pevné prkna.
Tady máte, paní, opravený plot. Nebuďte zarmoucená. V takových vesnicích se to často děje. Není dobré nechat dům bez dozoru. To je první! učil vážně Ivan.
Co je druhé? ptala se Jitka.
Druhý je vyměnit starý visací zámek na vchodových dveří za čelní zámek. Jinak je hned na první pohled vidět, že domovní není nikdo doma, odpověděl Ivan.
Třetí pořízení malého psa na dvorek, aby hlasitě štěkal, když přijde cizinec, doplnila Antonína. Žít na okraji bez psa? To není možné.
Čtvrté další pevný plot, řekla Antonína.
A páté silný muž, co by pomáhal s údržbou, uzavřel Ivan.
Všichni se zasmáli. Jitka si otřela slzy.
Není mi tolik líto brambor a kapusty, jako ztráty mé práce. Vložila jsem do toho tolik lásky a teď je to vše pryč, řekla.
Neváhej, dám ti tolik kapusty, kolik potřebuješ. Můj zahradní prostor je plný, objala ji Antonína. Užijeme si zimu. Přesně tak, co jsme společně zaseli.
Společně šli na oběd k Jitce. Požehnaná se uklidnila a vyprávěla o setkání v městě, slíbila, že jakmile si sklidí úrodu, provede opatření, která si naplánovaly.
O týden později Tereza už byla ve městě, zavolala na pomoc svého kamaráda Vláďa. Ten jí pomohl koupit čelní zámek a zjistili ceny materiálu na nový plot.
Pomohu ti, a nesmíš odmítnout, řekl Vláďa. Musíme změřit vše na místě, a pojedeme spolu do vesnice. Budu tu pár dní, abych se podíval na tvé hospodářství a naplánoval další práce.
Máš v úmyslu mi pomoci? To je vážné? Pak zaplatím začala Jitka.
Nemluv o tom. Jsem na dovolené, nic jiného nemám, a tady se to hodí Vláďa ji objal a políbil.
Vesničané byli překvapení.
Tak jako se v Terezině objevil místní řemeslník, tak my zachránili naše zahrady, říkali sousedé.
Vláďa pozval dalšího kamaráda a během týdne postavili nový plot, dovezený z města ocelové sloupky a profily.
Tereza připravila oběd pro pomocníky a radovala se, že její zahrada je nyní chráněna pevným plotem.
Zloděje nic nezastaví, řekl Vláďa, ale úroda už byla ztracena. Největším pokladem je však ty, Terezo.
Ivan přinesl Tereze štěně od své Jitky a pojmenovali ho Baron.
Mladý pes běhal po dvoře jako plyšová hračka, spíše než strážce. Jitka už v něm neviděla jen doplňkového mazlíčka, proto postavila malou chýši pevnou a izolovanou aby mu poskytla úkryt.
Zdá se, že jsme vše naplánovali, usmála se Jitka při čajování se svými sousedy Antonínou a Ivanem.
Jak to jde? Je ten muž silný? zeptal se Ivan, když se zeptal, zda Vláďa zůstane v domě na dlouhodobý pobyt.
Správně, správně, potvrdila Antonína. Nejsme slepí, vidíme, že mezi vámi je láska. Navíc je Vláďa pracovník, a co, jestli se snaží zdarma?
Ano, nebere peníze, ale svobodu mu nebudu omezovat. Ať dělá, co chce odpověděla Jitka vyhýbavě.
Přes dovolenou Vláďa přivezl věci k Tereze.
Přijdeš zůstat naším pomocníkem na celý den? zeptal se se šibalským úsměvem u prahu. Já žádám jen polévku, kaši a koláč. Zahrada je tvá, nebudeme hladoví.
Správně, jen na ni je potřeba zapracovat, zasmála se Tereza. Pomocníku, pojď dál. Počítám i s tím, že bude chránit můj dům, až Baron vyroste.
Vláďa jezdil do města, jen občas se vrátil do svého bytu, aby upravil účty a zaplatil elektřinu.
Jitka pronajala svůj byt a čekala na Vláďu, který se vracel s nákupem z města po cestě do vesnice.
Oběma se líbilo být spolu. Chyběla jim rodinná atmosféra, radost ze společného povídání a útulný domov.
Už uběhl rok a měsíc. Pár byl v obci uznávaný, ale ani město nezapomněli na jaře jezdili odpočívat do oblíbeného lázeňského střediska. V domě zůstával Ivan a krmil Barona i kočku, a hlásil jim stav po telefonu.
Odpočívejte, nic se nebojte lázně, dům, kočka i pes jsou v pořádku, říkal Ivan Jitce.
Ujišťuji se, že nejA tak jsem pochopila, že pravé bohatství spočívá v přátelství, které přežije i krádeže a bouře.