— Dcero, vezmi si Radka Nováka — budeš žít jako v ráji. Má statek, auto, dům. Proč bys chtěla toho chudáka Jakuba? — rozhořčeně pronesl Václav Svoboda své dceři. Stál v kuchyni a hřál si ruce nad sporákem, zatímco v něm kypěla zlost — ne na dceru, ale na její tvrdohlavost.
Václav celý život pracoval jako traktorista v zemědělském družstvu nedaleko Brna. Byl hospodář tělem i duší: vlastní dům, čtyři záhony, husy, kachny, prasata, technika a plot z nového vlnitého plechu. Jeho žena Alžběta byla tichá, laskavá a pracovitá. Starší syn Tomáš se už dávno oženil, ale mladší dcera, Adéla, právě dokončila zdravotní školu. Krásná, s růžovými tvářemi a čistýma očima — a otec se bál, aby se nezamilovala do nesprávného člověka.
Václav měl přítele — Josefa Nováka. Přátelili se přes dvacet let, spolu chodili na pivo, sázeli obilí a jezdili na ryby. Josef měl statek, prodával maso a vejce na trhu a měl jediného syna, Radka. Pohodlný život, sice s povahou, ale Václavovi se zdálo, že lepší parti nenajde.
— Porozuměj mi, Adélko — začal znovu. Radek je šance. Chceš žít, aniž bys musela šetřit každou korunu? Tady máš řešení. A tvůj Jakub? Co má? Sirotek, žil u tety v Olomouci. Ani pole, ani střechu nad hlavou.
Adéla mlčela, stiskla rty a pak pevně řekla:
— Za Radka se nevdám. Miluju Jakuba. A basta.
Její slova zasáhla jako bič. Václav zbledl vzteky, ale polkl. Druhý den se sešel s Josefem, dali si pivo, zakousli, zasmáli se. A domluvili se, že příští víkend přijde námluvy. Václav se vrátil domů, sotva překročil práh a zavolal na ženu:
— Zítra porazíme prase! Adélku jsem „propil“ — bude teď Novákovou nevěstou!
Alžběta zbledla.
— Zbláznil ses?! To je snad trh? Ona je člověk, ne dobytek! Jsi snad otrokář?
Adéla všechno slyšela. Tu noc sbalila věci do malého batohu, napsala matce dopis — promiň, mám tě ráda, nemůžu jinak — a oknem utekla za Jakubem. Za týden se vzali bez svatby, bez šatů, pronajali si pokoj v činžáku na okraji města.
Rok s dcerou Václav nemluvil. Alžběta k ní tajně jezdila — vozila jídlo, objímala vnuka, kterého Adéla porodila o osm měsíců později. Pak Jakubově tetě došly síly a mladí zdědili starý domek. Začali stavět nový — cihlu po cihle, všechno vlastníma rukama.
Jednoho dne Václav přišel k nim sám. Stál u branky, podíval se na rozestavěný dům a zeptal se:
— Tak co, zeti, nechtěl bys přiložit ruku k dílu?
Od toho dne se usmířili.
O šest let později měli Adéla s Jakubem dvoupatrový dům, chlévy, techniku a dva syny. Všichni v okolí jim záviděli. A Radek Novák se dvakrát rozvedl a pořád bydlel u rodičů. Bez práce, bez cíle, s lahví v ruce.
— To je náš syn — říkala teď Alžběta sousedkám. — Jakub i Tomáš — oba naši.
A Václav hleděl na vnuky a přemýšlel, jak dobře, že srdce jeho dcery tenkrát nezradilo samo sebe. Láskyplné rozhodnutí často přináší větší bohatství než vypočítavé plány.
