Už nejsi sama, dcero…
– Nováková, donést vám dítě na kojení?
– Ne, už jsem říkala. Napíšu odmítnutí. Sestra zavrtěla hlavou a odešla. Alena se otočila ke zdi a rozplakala se. Kojící maminky na pokoji se na sebe podívaly a pokračovaly v kojení svých ratolestí.
Alena přijela v noci s kontrakcemi, porodila rychle. Chlapeček, 3,5 kila. Zdravý, krásný. Podívala se na něj a rozplakala se, ale ne radostně.
– Tak všechno je v pořádku, proč brečíš? Takový dobrý kluk to je, pořádný chlapec. Chtěla jsi dceru, že? Nevadí, přijdeš pak pro dceru.
– Nechám ho tady. Nevezmu si ho…
– Tak co se děje? Děvče, neroztáčej to, máš čas přemýšlet, přece je to tvé dítě, není ti ho líto?
Marie, Alenina spolubydlící, seděla v čekárně s manželem. Vyprávěla, jak legračně jejich dcera krčí nos, oba se smáli. Dorazila žena s taškou, poprosila, aby zavolali Alenu.
Marie šla na pokoj a přivedla Alenu.
– Dcero, jak jsi na tom? A co syn? Už jsi vymyslela jméno?
– Nemá žádné jméno.. Nechám to na nových rodičích. Zůstane tady, mami.. Nikdo o nás nestojí, jsme sami na celém světě…
Alena se skláněla tvář do dlaní a propukla v pláč. Marie se cítila nesvá a rychle se rozloučila a odešla.
– Nejseš sama, dcero, máš mě. A ten darebák Petr, co se dá říct. Ta jeho milenka mu nakukala, že to dítě není jeho, že jsi mu zahnula, a tomu se šíleně uteklo. Nic, uslyšíš o něm později. Přinesla jsem ti dárek, jez, aby mléko bylo výživné. A syna nazvi Honzík.
Alena vešla na pokoj a vložila tašku do skříňky. Z chodby se ozýval dětský pláč, pronikavě a naléhavě. Alena vyšla na chodbu.
– Není to někdo jiný, kdo tak pláče?
– Tvůj…
– No tak ho přinesu na kojení…
Sestra se rychle sebrala a přinesla chlapce. Plakal zoufale, jeho tvářička byla rudá.
– No, neplač tak. Maminka tě teď nakrmí.
Alena se snažila neuměle přiložit křičící dítě k hrudi. Marie přispěchala a pomohla jí. Dítě se uklidnilo a sání začalo. Alenin obličej se rozjasnil v úsměv, bylo to tak legrační, jak ten malý piškot hýbal, sípal, snažil se.
Teď na každé kojení přinesli Honzíka matce. Aleně se líbilo pozorovat jeho knoflíkový nosík a svraštělé obočí.
– Aleno, byla to tvoje maminka, kdo tě navštívil? Taková milá paní.
– Ne, to byla tchyně. Máma zemřela, když jsem ještě byla malá, a otec se propil, teta mě vychovala. Pak jsem se vdala a šla žít k manželovi. Žili jsme dobře, dokud si nenašel milenku.
Odešel k ní a mě nechce znát. Byla jsem mimo z té zprávy, když mě chytily kontrakce…
– Kam jdeš teď s dítětem?
– Tchyně nabízí, abych se k ní přestěhovala. Ona je sama, nemá manžela, syn utekl… Je to dobrá, laskavá žena, vždy se ke mně hezky chovala.
– No to bude báječné, bude se starat o vnuka, bude to pomoc. A manžel si to rozmyslí a vrátí se…
Alena udělala, jak radila. Anna Nováková pomáhala ve všem, pro vnuka měla velké nadšení.
Když byl Honzíkovi měsíc, objevil se otec. Alena nebyla doma, šla do obchodu.
– Mami, s Katkou odjíždím na sever, dostal jsem tam práci. Tak jsem přišel říct sbohem. A také… požádat o pár korun, kolik je možné…
– Je mi líto. Opustil jsi svou ženu těhotnou, darebáku, málem nechala dítě v porodnici kvůli zármutku. Ach, ty… Žádné peníze ti nedám. Mám vnuka, ten potřebuje víc, než ty si vyděláš.
V tom začal Honzík plakat, Anna Nováková pospíchala k postýlce.
– Cožpak se ani na syna nepodíváš? To je tvoje kopie.
– Jaký syn je to pro mě… Ona ho svedla jinde, není můj vlastní.
– Ty seš opravdu hlupák, Petře. Jdi, žij dál beze smyslu.
Anna Nováková odešla do důchodu a místo ní nastoupila Alena. Honzík chodil do školky, všichni společně žili spokojeně.
– Aničko, proč se tvá snacha neplánuje odstěhovat? Copak je možné, aby tchyně žila s nevestou a jejího syna poslala pryč?
– Mám Alenu radši než svého hloupého syna a můj nejmilejší vnouček. Pro ně žiju, Věro. A ty bys mohla krotit svůj ošklivý jazyk…
Sousedka Věra zakroutila hlavou a šla dál po svých záležitostech. Nechápala Annino chování, u ní by všechno bylo jinak, synáček by byl vždy na prvním místě. Alkoholik sice, ale asi to byl osud.
Anna Nováková si všimla, že Alena se začala zkrášlovat a večer někam chodit.
– Aleno, a jak se jmenuje ten, za kým běháš?
– Kdo, mami?
– No, tomu, za kým utíkáš… Řekni mi to, dcero, zajímá mě to.
– Ále, jen se procházíme… Je voják, přijet k příbuzným a náhodou jsme se potkali.
– A ví o Honzíkovi?
– Samozřejmě, ví všechno…
– No, přiveď ho, ať se poznáme, než aby se schovával přede mnou. Je to dobrý člověk, tomu tak má být…
Aleš, jak se její přítel jmenoval, přinesl košík s ovocem a koláč, který upekla jeho teta. Honzíkovi dal autíčko a fotbalový míč.
Večer byl plný smíchu, Aleš vyprávěl zábavné historky a Alena se smála, až se za břicho popadala, a i Anna Nováková měla slzy v očích.
Po odchodu hosta se Alena hned zeptala:
– Jak se vám líbil? Myslíte, že je to dobrý člověk, mami?
– Je dobrý, dcero… Je zdvořilý, zajímavý a dobře vychovaný. A hlavně tě miluje. Důstojný nápadník, nenech si ujít své štěstí!
O měsíc později přišel Aleš požádat Annu Novákovou o ruku Aleny.
– Buďte ujištěna, že Alenku i Honzíka nikdy nezklamu. Budeme žít v Brně, mám tam velký dům. Milujeme se a Honzík je pro mě jako syn. Požehnejte nám.
Anna Nováková se rozloučila s Alenou, Alešem a Honzíkem. Všichni odešli do města, slíbili, že budou psát a navštěvovat ji.. Jak teď bez nich…
Po roce se objevil syn, Petr. Špinavý, zanedbaný.
– Pane bože, jak vypadáš, Petře? Co, zda Katka neperpra oblečení?
– Ach… Už s Katkou nejsme. Utekla k muži s penězi.. Naše jsme propili, nic nezůstalo… Vzpomněl jsem si, že mám matku a dům…
– Včas jsi si vzpomněl, tolik let jsi nevěděl, zda jsem živá…
– A také Katka řekla, že lhali o dítěti, aby mě dostali z rodiny, a já tomu uvěřil.. Chci poznat svého syna.. Kde je on vlastně?
– Promarnil jsi své štěstí. Alena se provdala za slušného člověka a je šťastná. Honzíka zaregistrovali na něj, takže nemáš žádného syna. Já si balím věci a jedu k nim. Alena porodila holčičku, chci pomoci a starat se o vnučku. A ty žij tady a starej se o dům, rozumíš?
Anna Nováková jela vlakem a přemýšlela, jak je to v životě zajímavé. A jaké štěstí je, když jsi někde důležitý, když můžeš někomu pomoci a podpořit, jako kdysi ona podpořila Alenu. Pokud by tehdy nepomohla, kdo ví, jak by se život všech ubíral…
