Na práci přišla Květa rozrušená, předešlého dne se rozvedla se svým manželem. Kolegové o tom všem věděli a všimli si, že s ní něco není v pořádku, snažili se ji povzbudit, jak jen mohli:
– Květo, co se vlastně stalo, že ses rozvedla s manželem? Nic strašného – nejsi první ani poslední. Jsi silná a zvládneš vychovat syny. A manžel to jednou lituje. Hlavně neztrácej naději, – povzbuzovala ji Kateřina, která už byla pět let také rozvedená.
– Kateřina má pravdu, – přidala se Alena. – Oni ti chlapi, když vidí, že je žena po rozvodu skleslá, radují se, že bez nich je bídně. Ale když vidí bývalou upravenou a veselou, ztrácí hlavu. Zlobí se, že i bez nich může být život fajn. Tak drž se, Květo, a všechno bude v pořádku!
Květa souhlasila s kolegyněmi, ale v duchu si myslela:
– Jim se to říká, ale jak mám žít s dvěma kluky z jedné výplaty, když navíc mají tátu rádi. Musím si zvykat.
S manželem se Květa rozvedla po deseti letech manželství. Jednou přišel Petr domů z práce a oznámil:
– Odcházím k jiné ženě. Náš vztah skončil, nemiluju tě. Něco se změnilo, ztratil jsem city.
– Asi jsi našel mladší, proto tě to táhne pryč, jsi jako všichni ostatní muži…
– Ne, nejdu mladší, odcházím k ženě se dvěma dětmi.
– To je typické, opouštíš vlastní děti a cizí budeš vychovávat. Cesty máme oddělené, nevracej se, nepočítej s tím. Neodpustím ti, – snažila se mluvit klidně, ale v duchu si říkala, – své slzy, zrádce, neuvidíš.
Slzy přišly až potom, když bouchl dveřmi a odešel s věcmi. Když se trochu uklidnila, říkala si:
– Jak je to možné? Odchází k ženě se dvěma dětmi, kterou také opustil manžel kvůli jiné. Je zvláštní, jak se věci vyvíjejí a jak jsme všichni na stejné lodi. Andrejova nová známost by měla chápat, jak těžké je zůstat s dvěma dětmi sama. A přesto ji to nezastavilo, ač sama ví, co to obnáší. Nerozumím, proč chtěla rozbít jinou rodinu. Nebyli snad svobodní muži? Bydlíme ve stejné čtvrti, a děti se s Andrejem často potkávají.
Květa neměla čas myslet na sebe, sedět a plakat. Musela se starat o syny. Jejich otec odešel a ani jednou nezavolal, jak se mají bez něj. A Květa nevěděla, co říct dětem. Jednou ho potkali na ulici, běželi za ním:
– Tati, tati, – a večer na něj čekali doma.
Jednoho večera s nimi dlouho mluvila a snažila se je odtrhnout od myšlenek na otce. Ale stejně na něj čekali. Květu to vyvedlo z rovnováhy a druhý den volala bývalému:
– Mohls aspoň děti navštívit nebo s nimi jít na procházku. Když nechceš vidět mě, pošlu je na procházku s tebou. Rozvedls se se mnou, ne s nimi. Mohls je vyzvednout ze školy, děti za to nemůžou, že sis našel jinou. Jak jim to mám vysvětlit?
Andrej to trpělivě vyslechl a bez odpovědi zavěsil. Tehdy Květa pochopila, že mu na dětech nezáleží. Čas plynul. Děti si časem zvykly žít bez otce, už si na něj nevzpomněly, a i když ho potkaly na ulici, prošly okolo.
Samozřejmě se Květa snažila a odváděla děti jinými směry. Jakmile byl čas o víkendech, šli společně ven. Do parku, do kina, na dětské výstavy. Za chladných dnů zůstávali doma, a když viděla, že děti jsou smutné, snažila se jim najít nějakou zábavu. Možná spolu něco uvařili. Dala jim připravené těsto a říkala:
– Vytvořte cokoliv, co vás napadne.
A kluci se snažili, tvořili zvířátka, kostky a koule. Pak, když se jejich “umělecká díla” upekla, hledali je a jedli, podělovali se s mámou a mezi sebou. Květa to neměla jednoduché, bylo jí líto dětí, ale musela žít a vychovávat syny. Naštěstí se jim ve škole dařilo dobře a nezlobili, učitelé si na ně nikdy nestěžovali, ba naopak je chválili.
Jednoho zimního dne Květa pospíchala z práce domů a kousek od domu uklouzla a spadla. Hned k ní přispěchal nějaký muž a pomohl jí vstát. Viděla, že vyběhl z auta, které stálo nedaleko. Taška s nákupem ležela opodál, ale neroztrhla se. Zvedl ji a podal Květě.
– Dobrý večer, – řekl přátelsky.
– Jakýpak dobrý, když jsem spadla, – odpověděla nespokojeně, ale pak se vzpamatovala a slušně mu poděkovala, – dobrý den a děkuji vám.
Muž, zřejmě chápajíc, že jí bolí noha, viděl, jak se zamračila a otřela si koleno:
– Můžu nějak pomoct s nohou?
– Nevím, ale asi je to v pořádku, hlavně že není zlomená. Bolest je jen z nárazu.
– Můžu vás odvézt, – nevzdával se muž, – nebojte se mě a nestyďte se. Jmenuji se Jiří. Jsem tu náhodou, nebo možná ne, třeba jsem věděl, že spadnete, – pokoušel se žertovat.
Květa se mírně usmála:
– Ne, děkuji, tady je můj dům, bydlím hned tady, takže dojdu. Nebojte se, Jiří, já jsem Květa. Na shledanou.
Šla k domu, mírně kulhala, a Jiří se za ní díval, dokud nezmizela v domě.
Za dva dny, když se Květa vracela z práce, opět uviděla Jiřího. Stál poblíž jejího domu s kyticí a usmíval se.
– Dnes snad dobrý večer, Květko?
– Dobrý, dnes opravdu dobrý, – usmála se i ona.
– Tak to je pro vás, – podal jí kytici.
– Děkuji, ale při jaké příležitosti?
– Jen tak, pro radost. Chyběla jste mi, tak jsem se rozhodl se s vámi setkat, kdyby se náhodou stalo něco, co bych zase mohl pomoci, tak jsem vás potkal.
– Děkuji, jak vidíte, dnes jdu normálně, nepadám každý den, – smála se Květa.
Slovo dalo slovo a Jiří ji pozval na kávu.
– Dnes nemohu, Jiří. Mí kluci jsou doma a neví, že bych se mohla zdržet, přeložme to na zítra. Mám dva syny, pokud něco… tak si rozmyslete …
– Dobře, zítra. Půjdu vás vyzvednout po práci, kde pracujete? A ohlašte svým klukům, že se zpozdíte, chápu… Mám také dvě děti… měl jsem…
Následující den v kavárně Jiří vyprávěl o sobě.
– Měli jsme rodinu, ženu a dva syny. Žena se syny odjela na víkend na vesnici a já jsem nemohl, protože jsem musel pracovat a dokončit projekt. Žena se syny se vracela s naším sousedem, který tam na vesnici poblíž mé matky žil. Zrovna byla vánice, kluzko, nezvládl řízení a auto smetlo pod kamionem. Všichni moji blízcí zahynuli. To bylo před šesti lety. Od té doby žiji sám, – zakončil na smutné note Jiří.
– Ach, kolik sis toho musel vytrpět, přijít o celou rodinu najednou. Jak tě lituji. Omlouvám se, že jsi to musel znovu prožít.
– Už je to dobré. S tím jsem se smířil. Těžké to bylo první tři roky, nemohl jsem se najít, ale teď už bych chtěl jen mít šťastnou rodinu. A to není snadné najít…
– A já si myslela, že mám trápení, že manžel odešel k jiné, a pak slyším tohle…
Květa pocítila k Jiřímu empatii, prožívala to, jako by byla na jeho místě a nakonec jen tiše říkala: „Bože, ať jsou všichni živí a zdraví.“
Scházeli se delší dobu a Jiří pochopil, že Květa a její synové mu mohou pomoci vytvořit novou rodinu. Synové Květy ho dobře přijali, večer s ním trávili čas a on sotva stihl prohodit slova s Květou, děti ho úplně zapojily. Jemu se to líbilo, a Květe také. Ráda sledovala, jak dětem mužská společnost chyběla a jak radostně si hrály a svěřovaly se Jiřímu se svými klučičími starostmi a radostmi.
Uplýval čas a Jiří požádal Květu o ruku. Popravdě řečeno, Květa na takovou otázku už čekala, nemohla si představit život bez něj.
– Samozřejmě, milý, ráda si tě vezmu, – radovala se, a Jiří také zářil štěstím.
Čas běžel, zvykli si na život v hodné rodině. Mrzelo je jen to, že Květa nemohla mít dítě. Ale její syny bral Jiří jako vlastní.
Kolegy upřímně vypravovala:
– Teď mám pocit, že jsme spolu žili celý život. Jako by bývalý manžel ani neexistoval, někdy se mi dokonce zdá, že i děti jsou Jiřího.
Po několika letech se ozval bývalý manžel. Věděl, že je Květa vdaná, má jinou rodinu, několikrát je s Jiřím viděl. Viděl, jak jedna žena zdála, že září štěstím. Odpověděla mu, a on navrhl začít znovu.
Rozesmála se a odpověděla:
– Poté, co jsem překonala všechny zážitky a trápení z doby, kdy od nás odešel, a oči mi znovu září od štěstí, myslíš si, že bych se k tobě vrátila? Dokonce někdy zapomínám, že ještě existuješ někde. Jsem šťastná, jak jsem nikdy nebyla. S Jiřím máme skutečnou rodinu. Už si tě ani nepamatujeme, děti tě nevzpomínají a volají Jiřímu tati, zasloužil si jejich lásku. Nepotřebujeme tě! A pro nás neexistuješ, už nevolej.
– Ale bez vás je mi zle a… – začal Petr říkat.
– Zato nám je dobře, sbohem!
Možná, kdyby zavolal před lety, Květa by byla ráda za jeho telefonát, ale teď už ne. Vzpomněla si, jak jí kolegové říkali, že někteří muži, když vidí, že bývalá manželka se má dobře bez nich, to nesnesou. Ač se rozvedli, mají pocit, že bývalé ženy jsou pro ně. Neuvědomují si, že mohou být pro někoho důležité a že jejich místo může být někým obsazené.
