— Nejsem vaše bezplatná jídelna! — řekla maminka, když děti přišly domů

Dobré zprávy

Nejsem vaše bezplatná jídelna! řekla maminka, když vítala děti mezi dveřmi.

Jana Novotná se chystala v sobotu na výlet. Poprvé za dva roky.

Její kamarádka Radka Svobodová objevila nějaký autobusový zájezd do Telče, lístky koupily s předstihem, Jana si dokonce pořídila novou čepici modrou, s bambulí, která jí moc slušela. Podle zrcadla v předsíni určitě.

V osm ráno pila Jana čaj, když najednou někdo zazvonil u dveří.

Zarazila se s hrnkem v ruce.

Ne, jen to ne, pomyslela si. Zazvonilo to znovu.

Pak zas. Pak se ozval hlas:

Mami, otevři, máme plné ruce!

Za dveřmi stál Martin, jeho žena Petra, jejich dvě děti, sedm a devět let, a čtyři tašky. Vypadalo to, jako by nepřijeli na pár dní, ale přinejmenším na celou zimu.

Mami, nám doma vypnuli vodu, informoval Martin s tónem, jako kdyby sděloval novinu státního významu. Budeme tu na pár dní, nevadí?

Jana se podívala na tašky. Pak na vnoučata.

Pojďte dál, řekla.

Copak mohla říct něco jiného?

Zatímco se děti zouvaly, vnoučata okamžitě pustila v obýváku televizi na nejvyšší hlasitost, Jana zamířila do kuchyně. Ruce samy otevřely lednici. Samy sáhly po vejcích, smetaně a cibuli. Hlava mezitím zvažovala autobus, co odjíždí v deset, a tu modrou čepici s bambulí, kterou už dnes nikam nevezme.

V deset patnáct volala Radka Svobodová:

Jani, kde jsi? Autobus jede za pět minut!

Radko, já nemůžu. Děti přijely.

Chvilka ticha.

Zase?

Zase.

Radka vzdychla tak, že ji musela slyšet celá Telč.

V půl jedenácté někdo zazvonil znovu. Tentokrát dcera Lucie. Třicet sedm, rozvedená, cestovní taška přes rameno a výraz člověka, co potřebuje máminu večeři a radu, ale tvrdí, že přišla jen tak na skok.

Pojď dál, řekla Jana.

A šla smažit karbanátky.

Nebyl to poprvé. Ani podruhé. Ani popáté.

Děti Jany Novotné jezdily pravidelně. Martin obvykle kvůli dvěma věcem: buď jim doma něco vypnuli, nebo měl s manželkou menší krizi a potřeboval překlenout to. Lucie přijížděla klidně jen tak. Prostě sedla na tramvaj a jela.

Jana to všechno věděla. A přesto se pokaždé ocitla v kuchyni.

Někteří lidé mají nohy, co samy zamíří ke sporáku. Jana Novotná byla právě taková. Čtyřicet let v jídelně na základce zanechá pevný reflex, těžší než u Pavlova psa. Je-li lidí moc, musí se vařit. Když tu nejsou, stejně brzy přijdou. Ruce už loupou brambory, i když hlava zatím neví, jestli je to opravdu potřeba.

V době oběda stály na plotně tři hrnce a pánev.

Brambory. Karbanátky. A nějaká polévka z toho, co bylo.

Vnoučata se mezitím přesunula z gauče na koberec a vysypala na něj kostky stavebnice. Martin telefonoval a důležitě procházel z pokoje do pokoje jako ministr. Petra ležela v ložnici s knížkou. Lucie seděla u kuchyňského stolu a Janě líčila svého bývalého toho, kvůli kterému se před dvěma roky rozvedla a od té doby o něm při každé příležitosti vypráví.

Včera mi zase napsal, mami. No můžeš to pochopit? Prý se mu stýská. Mám mu odpovídat, co myslíš?

Nevím, Lucko.

No mami! Ty vždycky řekneš, že nevíš.

Jana neodpověděla. Slévala pěnu z vývaru. Na to se potřebovala soustředit.

Kolem třetí Martin skončil s telefonem a nakoukl do kuchyně.

Mami, už budou karbanátky?

Ještě se smaží.

My ráno v podstatě nejedli, jen kafe po cestě.

Jana přikývla.

Jedli hlučně. Vnoučata nechtěla polévku. Chtěla jen karbanátky bez cibule. Lucie chtěla bez chleba, prý zase začíná s dietou. Martin si dal přídavek. Petra si přišla pro karbanátek, prý nemá hlad, ale dá si.

Po obědě Martin padl na gauč. Lucie šla do koupelny si umýt vlasy. Vnoučata znovu rozsypala stavebnici, tentokrát v jiném pokoji.

Jana myla nádobí a koukala z okna. Na lavičce seděla sousedka paní Miroslava, s kterou chodí pravidelně ve středu na nordic walking. Paní Miroslava si v klidu ohřívala obličej na slunci. Bez karbanátků a špinavého nádobí.

Jana si povzdechla a vrhla se na další hrnec.

Když už byl večer, polévka snědená, nádobí uklizené, podlaha v kuchyni vytřená od vnoučat a Jana na chvíli usedla na stoličku, objevil se ve dveřích Martin.

Stál tam šťastný, najedený, v pomačkaném tričku.

Mami, nezbylo by ještě něco z těch karbanátků? Dal bych si.

Jana se na syna zadívala.

Karbanátky byly. Tři, pod pokličkou, schované pro ni samotnou, protože od rána pořádně nejedla, stále byla u plotny.

Ale syn se díval. A v tom okamžiku něco v Janě cvaklo.

Jana Novotná se zahleděla na syna. A myslela na modrou čepici s bambulí, která visí na věšáku. Na Telč, kterou dnes nepozná. Na autobus, co v deset ráno odjel bez ní. Na Radku, která teď asi chodí po zámku a dává si kávu v cukrárně.

Myslela na to a na karbanátky.

Mami? opakoval Martin. Slyšíš?

Jana položila hrnek na stůl.

Sundala zástěru.

Pěkně ji složila. Položila na opěradlo židle.

Zatímco Lucie psala někomu zprávu u stolu, televizor v obýváku řval pohádkou, kde se rozléhal smích záporáka. Petra prošla kolem kuchyně do koupelny, upustila ručník na podlahu a nevšimla si toho.

Ručník zůstal ležet v předsíni.

Mami? Martin přešlápl. Děje se něco?

A v tu chvíli Jana Novotná řekla.

Tichým, klidným hlasem člověka, co už dlouho věděl, co říct, ale pořád to odkládal a teď už oddalovat nemůže.

Nejsem vaše bezplatná jídelna. Ani hotel.

V kuchyni se rozhostilo ticho. I pohádkový záporák jako by zmlknul.

Lucie zvedla hlavu od telefonu.

Martin otevřel pusu.

Dneska ráno, řekla Jana, jsem se chystala na výlet do Telče. S Radkou Svobodovou a Miroslavou. Lístky jsme koupily už v únoru. Pořídila jsem si čepici. Modrou. Visí na věšáku. Klidně se přesvědčte. Autobus jel v deset. V půl deváté jste zazvonili vy, Martine, s rodinou. V jedenáct přijela Lucie.

Nikdo nic neříkal.

Nikam jsem nejela, Jana pokračovala. Šla jsem ke sporáku. Protože tak je to vždycky. Protože děti chtějí karbanátky. Protože Petra drží dietu a chce něco lehkého. Protože vy všichni potřebujete jíst.

Pauza.

Ale i já mám svůj život, řekla Jana Novotná. Vy na to nemyslíte. Nevyčítám vám to. Sama jsem vás tak naučila. Dnes ale ne.

Co ne? špitla Lucie.

Nebudu vařit ani obsluhovat.

Martin na Janu zíral jako člověk, který právě přestavuje obraz světa. Šlo to pomalu a s vrzáním, jako stará skříň po parketách.

Mami, však my to nemyslíme zle.

Já vím, že ne, řekla Jana. A to je horší, Martine. Když je to schválně, aspoň o tom člověk ví. Vy to děláte ze zvyku. Jako když otevřete lednici něco tam je. Zavřete, jdete dál.

Z obýváku znovu hulákal pohádkový padouch, a pak ztichlo.

Jana Novotná vzala kabelku, tu, co si chystala už ráno. Kabát z věšáku. Modrou čepici s bambulí.

Kam jdeš? Martin jen stál a sledoval ji pohledem.

K Radce. Volala, že jsou už doma a sedí u ní, pijí čaj a prohlížejí fotky z výletu. Volala mě.

A večeře? stačil ještě říct Martin. A hned poznal, že to nebylo šťastné.

Jana se na syna podívala dlouze. Tím zvláštním mateřským pohledem, kvůli kterému se i čtyřicetiletý muž najednou cítí jako ve čtvrté třídě.

V lednici jsou vejce, těstoviny, sýr, řekla. Chleba je ve spíži. Ruce máte, sporák není raketoplán zvládnete to.

Oblékla si kabát, zapnula knoflíky a nasadila čepici.

Upravila bambuli. A odešla.

V bytě zůstali čtyři dospělí, dvě děti, nedotčená pánev a tři karbanátky, které si Jana Novotná schovala na oběd.

Ručník v předsíni tam pořád ležel.

Martin na něj chvíli koukal.

Pak se sehnul a zvedl ho.

Jana Novotná se vrátila těsně před jedenáctou.

U Radky bylo dobře. Čaj s mátou, telčské perníčky v papírovém sáčku, fotky v telefonu tam bílý zámek, tam náměstí, tam Miroslava pije punč a tváří se, že je to jen šťáva. Jana se dívala a říkala si, že jednou pojede taky. Radka už zjistila, kdy je další výlet.

Modrá čepice s bambulí ležela vedle na gauči. Jana ji nakonec přece jen oblékla. Ne do Telče, ale aspoň někam.

Klíč v zámku šel snadno.

V předsíni bylo uklizeno. Dětské boty, co ráno stály rozházené, byly pěkně srovnané u zdi. Ručník zmizel.

Jana pověsila kabát. Prošla chodbou.

V kuchyni svítilo světlo.

Zastavila se ve dveřích.

Martin stál u dřezu a myl hrnec. Pozorně, jako by to dělal poprvé a chtěl to udělat správně. Na plotně byl malý kastrůlek později v něm Jana najde uvařené těstoviny, sice trochu rozvařené, ale přesto. Na stole talíře. Umýté, naskládané na sebe.

Lucie tam seděla.

Podle ticha děti už spaly.

Martin uslyšel kroky a otočil se.

Na chvíli se odmlčel.

Mami, nikdy nás nenapadlo, jak je to pro tebe těžké, řekl.

Jana se podívala na hrnec v jeho rukou. Na hromádku talířů. Na Lucii.

Nic zvláštního.

A přece Jana Novotná, která čtyřicet let krmila lidi a nikdy za to nic nečekala, najednou ucítila, že ji pálí oči. Hloupé, kvůli hrnci

Sedni si, mami, řekla Lucie. Nechali jsme ti tady porci.

Na kraji stolu stál talíř. Přikrytý. Pro ni.

Jana si sedla.

Sňala pokličku. Těstoviny se sýrem. Trochu slepené, trochu chladné. Sýr nastrouhaný nahrubo, evidentně ve spěchu.

Vzala si vidličku.

A byla to, upřímně řečeno, ta nejchutnější těstovina za posledních pár let. I když kdo by to byl čekal?

Někdy musí člověk myslet i na sebe. Jinak to za něj nikdy nikdo neudělá.

Rate article
Add a comment