Ten březnový den měla Hana od rána nervy napjaté jako struna. Nebylo to zimou, ale vztekem. Postávala před zrcadlem, oblékala syna a snažila se potlačit podráždění. Byl Mezinárodní den žen, který mohl být alespoň trochu klidný, ale místo toho ji čekala další návštěva u tchýně. To znamenalo nucený úsměv, jedovaté poznámky, výčitky a věčný pocit viny, který tchýně uměla mistrně vyvolat.
„Hano, zase se mračíš?“ bručel Petr, zatímco si zapínal bundu. „Nechci slyšet, že se ti zase nechce.“
„Opravdu netušíš proč?“ sykla mezi zuby. „Zase mě bude peskovat, vyčítat mi, jak špatně vychovávám Jakuba, a ani se nezeptá, jak se mám. Ani jednou by neuznala, že dřu od rána do večera a všechno kolem domu je na mně.“
„Vždyť sedíš jen doma,“ odfrkl si.
„Ty si myslíš, že práce z domova znamená válet se na gauči? Nebo že nám světlo, jídlo a oblečení padají z nebe?“
Petr se urazil. Nerad slyšel, když mu Hana připomínala peníze. I když pravdu měla – její příjmy jako grafičky na volné noze byly třikrát vyšší než jeho výplata jako skladníka.
„Nemohl bys jet sám?“ zkusila to ještě jednou.
„Dnes je svátek, Hano. Nemůžeš prostě ignorovat mou matku.“
Za dvě hodiny už seděli v garsonce Jarmily Novákové na Praze 4. V koutě na skládacím křesle listovala časopisem Pavla – dvacetiletá neteř Petra, sirotek, kterého tchýně vzala k sobě před pěti lety po smrti jejích rodičů. Hana a Pavla si nikdy nerozuměly. A Hana nemohla přehlédnout, že tchýně zjevně dává přednost Pavle před vlastním vnukem.
„Domluvily jsme se s tetami,“ oznámila Jarmila u svátečního stolu. „Svůj byt přepíšu na Pavlínku. Vy už bydlení máte, ale ona musí začínat život.“
O pár dní později byly papíry podepsány. S podmínkou, že Pavla se nastěhuje až po smrti babičky. Osud to ale zařídil jinak – za tři týdny Jarmila dostala těžkou mrtvici. Přežila, ale už se neobešla bez pomoci.
„Musíme se k mámě přestěhovat,“ prohlásil Petr nekompromisně. „Nezvládne to sama.“
Hana polkla vztek. Opravdu se přestěhovali. Ale veškerá péče o tchýni – krmení, mytí, úklid, převlékání – padla jen na ni. Petr chodil do práce, Pavla na školu a za přítelem. A Hana stíhala práci, starala se o domácnost a teď ještě navíc hrála ošetřovatelku.
„Petře, nemohla by Pavla pomoct? Vždyť ten byt je teď její,“ nevydržela to jednoho večera.
„Je studentka, má vztah. Nemůže sem přivádět kluka. A jinak – vždyť jsi doma.“
„Doma. Pracuju. A všechno táhnu sama.“
„Už tě to štve, co?“ ušklíbl se. „Moje máma – a ty se o ní máš starat. Copak ji necháš na holičkách?“
„To je tvoje máma. Mě je jen tchýní. Nemusím. Ty bys se o mojí mámě taky nestaral. Tak si najmi pečovatelku.“
„Ty jí zaplatíš?“
„Z jejího důchodu. Nebo ze své výplaty.“
„A k čemu mi potom jsi?“ řekl chladně. „Jdi se podívat, jak je.“
Tu noc Hana ležela a zírala do stropu. Myšlenky se jí rojily v hlavě. Prostě ji využíval. Jako ženu, jako pracovnici, jako ošetřovatelku. Pavla – dědička – se ani neukázala. A ona se každý den láme.
Ráno, zatímco Petr šel do práce, Hana sbalila věci. Vzala syna za ruku a vrátila se do jejich vlastního bytu. Telefon vypnula. Poslala jen jednu krátkou zprávu: **„Unavilo mě být pro všechny všechno. Hodně štěstí.“**
Večer přijel Petr vzteky bez sebe.
„Buď se vrátíš, nebo podám na rozvod!“ syčel s očima navrch hlavy.
„Jak myslíš,“ klidně odpověděla Hana. „Akorát teď ho podám já. Nemusím obětovat sama sebe pro cizí byt a člověka, který mi nikdy nepoděkoval.“
„Uvidíš, jestli nebudeš litovat!“
„Ale ne. Už litovala. Že jsem to tak dlouho snášela. A teď – svoboda. Jsem ti vděčná jen za Jakuba.“
Za měsíc byl rozvod hotový. Petr se neomlouval. Hana už nevolala.
A za půl roku se doslechla, že Jarmila zemřela. A Pavla – ta milovaná neteř, kvůli které se všechno dělalo – vyhodila strýčka za dveře jako nepotřebný nábytek.
Život všechno postavil na správné místo. A Hana nelitala ani vteřiny, že včas odešla.