Nebudu služka pro tchána
Když tchýně, Věra Pavlovna, na chvíli odešla z kuchyně, můj tchán, Josef Michalovič, se ke mně otočil a rozkazujícím tónem řekl: „Aničko, jdi a ohřej mi to kuře, už je studené!“ Ztuhla jsem, nevěříc vlastním uším. Co to je, jsem snad najednou jejich služebná? Pokud to potřebujete, ohřejte si to sami, chtěla jsem vykřiknout, ale místo toho jsem, hladíc kočku, která se mi otírala o nohy, odpověděla: „Josefe Michaloviči, nejsem služka, ohřejte si to sám.“ Podíval se na mě, jako bych byla nějaká vzpurnice, a já cítila, jak mi v nitru všechno vře. Nešlo jen o to kuře – šlo o hranici, kterou jsem překročit nehodlala.
S mým mužem, Honzou, bydlíme sami, ale každou neděli jezdíme k jeho rodičům na večeři. Věra Pavlovna vaří tak, že se za ušima trpí, a já vždycky ráda přijedu – popovídat si, ochutnat její proslulé zelné závitky, poslouchat její historky. Josef Michalovič je obvykle tichý, sedí v klidu v čele stolu jako generál a spíš bručí, než mluví. Zvykla jsem si, že rád poroučí: „podej sůl“, „ukliď talíře“. Ale nedělala jsem si z toho hlavu – věk, zvyky, co si na něj brát. Tentokrát však překročil všechny meze.
Ten večer jsme seděli u stolu a jedli pečené kuře s bramborami. Věra Pavlovna jako vždy pobíhala, přidávala nám přílohy, a já jí pomáhala uklízet zapomenuté talíře. Když odešla na verandu pro domácí kompot, Josef Michalovič si asi myslel, že nastala jeho chvíle. Seděla jsem, hladila jejich kočku Mourek, která mi spokojeně předla na klíně, a vtom ten rozkaz: „Ohřej mi kuře!“ Nejprve jsem si myslela, že jsem špatně slyšela. Díval se na mě, jako bych měla vyskočit a běžet k mikrovlnce. A já přitom po práci, unavená, ve svátečních šatech, přijela na návštěvu, ne na výpomoc v kuchyni.
Moje odpověď ho očividně zaskočila. Zamračil se a zabručel něco jako: „Mládež dneska, žádná úcta.“ Úcta? A kde je úcta ke mně? Pomohla bych ráda, ale tohle nebyla žádná prosba – byl to rozkaz, jako bych tu byla od toho, abych skákala, jak on píská. Věra Pavlovna se vrátila, vycítila napětí a zeptala se: „Co se stalo?“ Chtěla jsem jí to říct, ale Josef Michalovič mě předběhl: „Nic, Anička prostě nechce pomoci starému člověku.“ Pomoci? Teď je ohřátí kuřete hrdinský čin? S námahou jsem se ovládla, abych nevybuchla, a jen řekla: „Věro Pavlovno, ráda pomůžu, ale nejsem služka.“
Cestou domů jsem to vyprávěla Honzovi. Jako vždy to zkusil uhladit: „Aničko, táta to nemyslí zle, jen je zvyklý, že máma všechno dělá. Nedělej si z toho hlavu.“ Nedělej si hlavu? Jemu to říct lehce, on nedostává rozkazy! Připomněla jsem mu, že mi pomoc nevadí, ale tón Josefa Michaloviče zněl, jako bych byla jejich služka. Honza slíbil, že si s otcem promluví, ale já vím, že nemá rád konflikty. „Řeknu mámě, ona ho usměrní,“ dodal. Věra Pavlovna by to možná zvládla, vždy mě hájí, ale nechci, aby kvůli mně v rodině byly spory.
Teď přemýšlím, co dělat. Často mě napadá, že bych příště měla demonstrativně sedět a nepomáhat vůbec – ať si Josef Michalovič ohřeje své kuře sám. Ale vím, že to je dětinské, a nechci ublížit Věře Pavlovně, ona za to nemůže. Jindy zase cítím, že bych s ním měla mluvit otevřeně: „Josefe Michaloviči, vážím si vás, ale nejsem vaše služebná, mějme k sobě úctu.“ Jen se bojím, že to vezme jako drzost a začne drama. Když jsem si stěžovala kamarádce, poradila mi: „Aničko, prostě mu to oplácej vtipem, řekni, že mikrovlnka si s ním poradí sama.“ Vtip? Možná by humor pomohl, ale já jsem z toho zatím moc rozhořčená.
Vzpomínám, jak býval Josef Michalovič dřív laskavější. Když jsme se s Honzou vzali, dokonce chválil mé saláty a vyprávěl vtipné historky ze svého mládí. Teď se zdá, že si usmyslel, že mám být vždy po ruce jako Věra Pavlovna. Ale já nejsem ona! Mám svou práci, své starosti a přijíždím k nim jako host, ne jako pomocná síla. Mám jejich rodinu ráda, ale nehodlám snášet rozkazy. Možná je to věkem, možná zvykem, ale já se nenechám ponižovat – ani kvůli domácímu klidu.
Zatím jsem se rozhodla být zdvořilá, ale pevná. Příště, když Josef Michalovič začne znovu poroučet, usměju se a řeknu: „Mikrovlnka je v rohu, čeká na vás.“ A když to bude vážné, promluvím si s Věrou Pavlovnou – ona pochopí. Nechci hádky, ale ani mlčet nebudu. Ten dům je jejich, ale já nejsem jejich majetek. A své kuře ať si ohřeje sám, já raději pohladím Mourka. On je, mimochodem, jediný, kdo mě v té kuchyni chápe.