Mám dojem, že už to dál nejde. Uklízet dům mých tchána a tchyně? Ne, děkuji, nechci! Já, Barbora, ve svých osmatřiceti jsem se rozhodla, že je čas žít konečně pro sebe, ne abych pobíhala s hadrem po jejich rozlehlém domě. Moji tchán František Václav a tchyně Marie Karlových je jim dvaadevadesát a třiasedmdesát, a samozřejmě, v jejich věku už není tak snadné zvládnout domácnost. Můj manžel, Tomáš, je jejich jediný syn, narodili ho, když jim bylo přes čtyřicet, a teď všichni čekají, že budu jejich záchrankyně. Ale já jsem se neupsala k tomu, abych byla jejich služka! Lidé si šušká, tchán a tchyně jemně naznačují, ale já jsem pevně rozhodnutá: dost! Můj čas patří mně, a hotovo.
S Tomášem jsme manželé deset let, a celou tu dobu jsem se snažila být dobrou snachou. Tchán s tchyní nejsou jednoduchí lidé, ale nejsou zlí. František Václav je na svůj věk ještě čilý: chodí s holí, čte noviny, rád vypráví o svém mládí. Marie Karlových je slabší, většinou sedí ve svém křesle, plete nebo kouká na seriály. Jejich dům je velký, starý, s dřevěnými podlahami a hromadou pokojů, které tvrdošíjně odmítají pronajmout nebo prodat. „To je naše hnízdo,“ říkají. A já bych neprotestovala, kdyby se z toho „hnízda“ nestala jen moje starost.
Když jsme se vzali, často jsem k nim jezdila, pomáhala s úklidem, vařila, vozila je k doktorovi. Nevadilo mi to – myslela jsem, že je to jen dočasné, dokud jsou ještě samostatní. Ale roky plynuly a jejich očekávání rostla. Teď pokaždé, když přijedeme, Marie Karlových smutně pohlédne na podlahu a vzdychne: „Báro, tady by to chtělo umýt, je tu takový prach.“ A František Václav dodá: „No, snacho, ty jsi šikovná hospodyně, zvládneš to.“ Šikovná hospodyně? Já pracuji v marketingu, mám dvě děti, hypotéku a spoustu povinností. Kdy mám být ještě jejich uklízečka?
Minulý týden to dospělo do krajnosti. Přijeli jsme na víkend a Marie Karlových mi, sotva jsem vešla, strčila do ruky kýbl a hadr: „Báro, umyj podlahu, už na to nemám, bolí mě nohy.“ Zůstala jsem jako opařená. To jsem snad najatá uklízečka? Slušně jsem odmítla: „Maminko, promiňte, bolí mě záda, a mám toho ještě hodně.“ Zašpulila rty a František Václav si pod vousy zamumlal: „Mládež je dnes líná.“ Líná? Já po práci vyzvedávám děti ze školy, kontroluji úkoly, večeřím za pochodu, a oni mi tu vyčítají lenost?
Řekla jsem Tomášovi, že už jejich podlahy mýt nebudu. On, jako obvykle, se snažil být diplomat: „Báro, jsou staří, je to pro ně těžké. Pomoz tentokrát, co ti to udělá?“ Tentokrát? Ale vždyť je to pokaždé! Připomněla jsem mu, že jeho rodiče mají důchod, mohou si najít úklidovou službu. Ale Tomáš jen povzdychl: „Víš přece, že cizí lidi do domu nepustí.“ Nepustí? Takže já nejsem cizí, proto mě můžou honit s hadrem? Dala jsem ultimátum: buď najmeme pomocnici, nebo se jejich podlahy už dotýkat nebudu. Tomáš slíbil, že s rodiči promluví, ale vím, že se nad nimi ustrne a nebude na ně tlačit.
Sousedi už to samozřejmě vědí. V našem městě se zprávy šířJak rychlejší než vlak do Prahy.