Když tchyně, Zdeňka Pavlovna, na chvíli odešla z kuchyně, otočil se ke mně tchán, Viktor Michalovič, a přikazujícím tónem prohlásil: „Anežko, jdi mi ohřát to kuře, už je studené!“ Ztuhla jsem, nemohla jsem uvěřit vlastním uším. Co to je, teď jsem najednou služka? Když to potřebujete, ohřejte si to sami, chtěla jsem vykřiknout, ale místo toho, hladíc kočku, která se mi otírala o nohy, jsem odpověděla: „Viktore Michaloviči, nejsem vaše služebná, ohřejte si to sám.“ Podíval se na mě jako na vzpurnici a já cítila, jak mi v nitru všechno vře. Nebylo to jen o tom kuřeti – byla to hranice, kterou jsem překročit nehodlala.
S manželem Jindřichem žijeme sami, ale každou neděli jezdíme na večeři k jeho rodičům. Zdeňka Pavlovna vaří tak, že by člověk olízl i prsty, a já vždycky ráda přijedu – popovídat si, dát si její proslulé zelné závitky, poslouchat její historky. Viktor Michalovič je obvykle zticha, sedí v čele stolu jako generál a spíš bručí, než aby mluvil. Zvykla jsem si, že rád poroučí – jednou „podej sůl“, podruhé „ukliď talíře“. Ale nevěnovala jsem tomu pozornost – věk, zvyky, co od něj čekat. Tentokrát však překročil všechny meze.
Ten večer jsme seděli u stolu a jedli pečené kuře s bramborami. Zdeňka Pavlovna jako obvykle pobíhala kolem, přidávala nám, a já jí pomáhala uklízet nádobí. Když odešla na verandu pro kompot, Viktor Michalovič usoudil, že nastala jeho chvíle. Seděla jsem, hladila jejich kočku Mourovou, která mi ležela na klíně a přede, když tu ten rozkaz: „Ohřej to kuře!“ Napřed jsem si myslela, že jsem špatně slyšela. Díval se na mě, jako bych měla vyskočit a běžet k mikrovlnce. A přitom jsem po práci, unavená, ve svátečních šatech, přijela na návštěvu, ne najímat se jako pomocnice.
Moje odpověď ho zjevně šokovala. Zamračil se a zamumlal něco jako: „Mládež dneska, žádná úcta.“ Úcta? A kde je úcta ke mně? Nemám problém pomoct, ale tohle nebyla prosba, ale rozkaz, jako bych tu byla jen proto, aby mi přikazoval. Zdeňka Pavlovna se vrátila, vycítila napětí a zeptala se: „Co se děje?“ Chtěla jsem jí to vysvětlit, ale Viktor Michalovič mě předběhl: „Nic, Anežka prostě nechce pomoct starému člověku.“ Pomoct? Teď ohřát kuře je hrdinský čin? Sotva jsem se ovládla, abych nevybuchla, a jen řekla: „Zdeňko Pavlovno, ráda pomáhám, ale nejsem služka.“
Cestou domů jsem to vyprávěla Jindřichovi. Jako obvykle se snažil to zmírnit: „Anežko, táta to nemyslí zle, jen je zvyklý, že máma všechno dělá. Nedělej si z toho hlavu.“ Nedělej? To se mu lehko řekne, on nedostává rozkazy! Připomněla jsem mu, že mi pomoc nevadí, ale tón Viktora Michaloviče, jako bych byla jejich služka. Jindřich slíbil, že s otcem promluví, ale já vím, že se konfliktům vyhýbá. „Řeknu mámě, ona ho srovná,“ dodal. Zdeňka Pavlovna mě vždycky zastane, ale já nechci, aby kvůli mně v rodině byly třenice.
Teď přemýšlím, jak dál. Část mě chce příště demonstrativně sedět a nehýbat prstem – ať si Viktor Michalovič ohřívá kuře sám. Vím ale, že to je dětinské, a nechci Zdeňku Pavlovnu zraňovat, ona za to nemůže. Druhá část mě by s ním chtěla mluvit otevřeně: „Viktore Michaloviči, vážím si vás, ale nejsem vaše služebná, jednejme spolu s úctou.“ Bojím se však, že to vezme jako drzost a začne drama. Když jsem si stěžovala kamarádce, poradila mi: „Anežko, prostě odpovídej vtipem, řekni, že s mikrovlnkou si poradí i on sám.“ Vtipkovat? Možná by humor pomohl, ale zatím jsem moc naštvaná.
Vzpomínám, jak býval Viktor Michalovič dřív laskavější. Když jsme se s Jindřichem brali, dokonce chválil mé saláty a vyprávěl vtipy ze svého mládí. Teď ale asi usoudil, že mám být po ruce jako Zdeňka Pavlovna. Jenže já nejsem ona! Mám vlastní práci, své starosti a přijíždím jako host, ne jako pomocnice. Mám jejich rodinu ráda, ale nehodlám snášet rozkazy. Možná je to věkem, možná zvykem, ale nenechám se ponižovat – ani pro klid v domě.
Pro teď jsem se rozhodla být zdvořilá, ale pevná. Příště, když Viktor Michalovič začne poroučet, usměju se a řeknu: „Mikrovlnka je v rohu, čeká na vás.“ A vážněji promluvím se Zdeňkou Pavlovnou – ona pochopí. Nechci hádky, ale ani nebudu mlčet. Ten dům je jejich, ale já nejsem jejich majetek. A své kuře ať si ohřeje sám, já si raději pohladím Mourovou. Ta mě, mimochodem, v té kuchyni jako jediná chápe.