S krémem to všechno začíná
S Patrikem se známe už patnáct let. Ale opravdovými přáteli jsme se stali až před pár lety – když jsme se oba téměř ve stejnou dobu rozvedli. Jeho druhé manželství skončilo hlasitým bouchnutím dveří a hádkami. Moje rozloučení bylo tišší, ale i tak ne bez otřesů. Neválčili jsme s vodkou, neutápěli se v sebelítosti – prostě jsme šlapali do pedálů podél Vltavy, proháněli se lesními cestami. Kola, pot a vítr ve tváři. Mužské přátelství nespojuje alkohol, ale touha po svobodě. Takové, kdy se nemusíte nikomu zpovídat, nic vysvětlovat, netahat za sebou batoh cizích očekávání.
Oba jsme rychle zhubli. Z břicha, které kdysi decentně přečnívalo přes pásek, nezbylo ani stopy. Svoboda léčí i od pupku. A tak jedné teplé červencové večer jedeme s Patrikem parkem. Najednou pustí řidítka, rozpaží ruce, zakloní hlavu a zařve na celý parčík:
„Svobodo!“
Důchodkyně psíčci se hystericky rozštěkali. A on se směje. Tak šťastný, že až závidím.
Tak jsme žili rok – sami, spokojení, štíhlí, nikomu nic nedlužící. Ale jednou jsem za Patrikem zajel. Přivezl nové kolo – byl pyšný, chtěl se pochlubit. Ohmatal jsem rám, zatočil řidítky, umazal se od oleje a šel si umýt ruce. A právě když jsem je drhl, můj pohled padl na malou růžovou dózičku. Dámskou, se zlatým víčkem. Krém.
„Pájo!“ vykřikl jsem. „Co to je? Mažeš se krémem?!“
Zasmál se jako člověk, kterého právě přistihli při činu.
„To je Jitčin. Nechala ho tady, aby ho pořád nenosila sem a tam.“
„Jitčin? Kdo to je?“
„No… neříkal jsem ti to?“
Samozřejmě, že ne. A to byla chyba.
Ukázalo se, že před měsícem potkal jednu slečnu. Jitka, právnička, budující kariéru. Milá, chytrá, hezká. Občas u něj zůstává přes noc. Nechala tu krém. Zatím jen krém.
„Tak a je to,“ řekl jsem. „Invaze začala.“
„Jaká invaze?“
„Nechápeš? Je to jako v tom filmu ‚Vetřelec‘. Nejprve embryo v těle. Pak vyroste a sežere tě zevnitř. Tenhle krém je embryo.“
Patrik mávl rukou. Ale já věděl, o čem mluvím. Ženy nespěchají. Jednají elegantně. Nevtrhnou s křikem a kufry. Nechají tu kelímek. Pak kartáček. Pak polštář. Čekají, dokud se neuvolníš. A pak… pak už si ani nevšimneš, jak je koupelna plná růžového, balkon krabic a srdce starostí.
Brzy mě Patrik pozval na návštěvu. Seznámit se. Jitka byla překvapivě příjemná. S náušnicemi-pusetkami, úhledným účesem a úsměvem, kterému se těžko nevěří. Upekla pizzu s ananasem – diskutabilní volba, ale chutnalo.
Znovu jsem zašel do koupelny. Už tam byla růžová žínka a krém na ruce. A náušnice spočívaly v mýdlence. Podíval jsem se na sebe do zrcadla:
„Je to tady, kámo. Jsi nakaženej.“
Uběhl další měsíc. Navrhl jsem Patrikovi výjezd na naši oblíbenou trasu. Vymlouval se. Přijel jsem ho osobně vytáhnout z domu. Vyšel v županu, ospalý.
„Láďo, aspoň bys mohl zavolat.“
Z pokoje se ozval Jitčin hlas:
„Pájí, kdo tam je?“
On odpověděl:
„Láďa… pumpa… přinesl…“
Šel jsem se umýt – a hned jsem pochopil: konec. Pánská pasta, pěna na holení a pleťová voda se schoulily do kouta. Všechno ostatní – kelímky, lahvičky, tuby, vůně. A na umyvadle – její náušnice. Ne jako návštěva, ale jako majitelka.
Odešel jsem bez slova.
Za pár týdnů mě zavolal na pomoc – skládali skříň. Vyhazovali harampádí, přestavovali nábytek. Jitka velela:
„Tak, tohle ještě do koše. Ne, tohle taky! Knihy sem!“
Patrik se pokoušel nesměle protestovat – ale přešla přes jeho námitky jako přes rozházené ponožky.
„Poslyš, nechceš kolo?“ zeptala se mě. „Tady nám jen zabírá místo na balkóně.“
V ten okamžik mi to došlo definitivně. Patrikova svoboda byla mrtvá. Už tu nebyla. Nejprve kelímek s krémem. Pak celý byt. Pak balkón. Pak srdce.
Muži! Pokud si vážíte své nezávislosti – nepouštějte ženy do svého prostoru. Ani o milimetr. Všechno začíná „nevinným“ krémem. A končí tím, že si ani nevzpomínáte, kdo jste, odkud jdete a proč vám ve skříni visí krajkový župan.
Uběhl rok. S Patrikem jsme si občas napsali. Jezdil jsem sám. Bylo mi smutno. Ale měl jsem to hlavní – svobodu.
A pak jsem potkal Janu. Všechno šlo jako podle učebnice. Je hodná, milá, nic nevyžaduje. Jen jednou, tiše, skoro šeptem:
„Můžu ti tu nechat krém? Abych ho pořád nenosila?“
A já neřekl „ne“. Protože jsem byl zamilovaný.
Teď je to tady. Virus je aktivován.
A cítím – můj pád se blíží.
Odpusťte mi, bratři.
Sbohem.
