Víš co, musím ti něco vyprávět. To byl vážně zážitek! Seděla jsem tehdy v knihovně Karlovy univerzity, kolem mě hromada skript, piju kafčo a snažím se do hlavy nacpat poslední dávku pedagogiky před tou šílenou zkouškou z didaktiky. To fakt nechci dát na druhý pokus, víš, jak jsou tady přísní.
Najednou se u mého stolu objeví Zuzka, moje spolužačka. Položí mi ruku na sešit a kývne hlavou: Hele, nechceš brigádu? zamžourám na ni, v duchu počítám, kolik ještě stíhám stihnout za těch dvacet minut před přednáškou, a pak prostě jen kývnu.
Hele, neboj, žádný směny na noční nebo pozdní tahání na kase, mrkne na mě Zuzka potutelně. Moje sousedka, víš, ten její manžel před pár lety umřel Takže teď je Tomášek sám, tři děti. Potřebuje teď urgentně někoho na hlídání Hlavně večer. Říkala, měla bys čtyři až osm, co ty na to?
To už jsem byla vzhůru. Děti mám fakt ráda, bráchů mám doma čtyři a pomáhám s nima od mala, znáš to z vesnice, ale hlídat úplně cizí, navíc po takový rodinný tragédii? To bude oříšek.
Ptám se teda Kolik je těm dětem? Odpoví, že dvojčata Anička a Lucinka mají šest a Franta třináct, ale ten je pořád někde na florbale, takže ten nanejvýš pozdraví.
Lehce mě znervózní: Hele, a fakt mě vezmou? Nejsem ještě hotová učitelka teprve čtvrťák. Ale Zuzka mává rukou: Klid, dneska mi ten Tomášek sám říkal, že potřebuje někoho spolehlivýho. Dám mu tvoje číslo? Tak jsem kývla.
No a tak to začalo. První den břicho sevřený, ruce se mi klepou, v hlavě seznam: telefon, klíče, poznámkový blok, malá sváča pro holčičky, všechno mám. Předchozí večer jsem se byla představit, Tomáš sympatickej, trochu tichý chlap, hodně unavený, ale strašně laskavý. Pravidla mi vysvětlil jasně a v pohodě. Z holčiček nejdřív ani nemukly, ale za pár minut už mi s hrdostí ukazovaly svoje obrazy a sbírku plyšáků. Obě byly na svůj věk až smutně vážné.
Ale neboj, ještě víc mi v hlavě utkvěl ten jejich táta. On je fakt fešák. Vysoký, tmavé vlasy, ty jeho modrý oči, co tě rozeberou až na lopatky. Ty brďo, Zuzka mi o tomhle fakt mohla něco říct! Každý jeho úsměv mně okamžitě hoří tváře. Říkám si, hele, klid, táhni nohama po zemi, je to jen práce!
Děti jsem první den vyzvedávala ve školce ve Vršovicích. Venku křik, děti lítají, stavějí bábovičky. Hned jsem je poznala Anička s Lucinkou jsou stejné, i když jedna má copánek a druhá culík, jinak jak dvě kapky. Přiskočím, opatrně se k nim dám na bobek: Ahoj holky, půjdeme domů? A já vám třeba upeču palačinky!
Jaký? zvědavě se ptá Anička.
No, třeba s jahodovým džemem! Nebo čokoládový sušenky, kdo by si dal?
Rozzářily se jim oči a už se ke mně chytají. V tu chvíli jsem to cítila to zvládnu, alespoň zkusím.
Ale pamatuju i na slova Franty ten večer si mě vzal na chvilku bokem a povídá: Víte, holky byly dřív úplně jiné. Pořád se smály, prostě pusy se jim nezastavily. Pak to všechno máma odešla A od té doby skoro nebrečí, ale taky se ani nesmějou. Myslí, že za to všechno můžou ony.
To mě zasáhlo. Slibovala jsem, že zkusím, aby se zase smály.
No, teď už tam chodím druhý měsíc. Holky se mi hned pověsí kolem krku, když přicházím, nejsou už tak uzavřené a děláme spolu spoustu blbostí. Včera, když jsem se chystala domů, Anička přišla, objala mě a s prosebnýma očima: Nezůstaneš u nás? Co budeš dělat doma?
Chvilku jsem nevěděla, co říct, ale povídám: Musím se učit, zítra mám přednášku. Lucinka samozřejmě, že prý přijdu za nimi spát ideálně k tátovi do postele, protože je největší! No, musela jsem se fakt smát. Ty dítěti myslí jinak, ale mně to samozřejmě v hlavě hned popletlo pocity. Sama jsem pak cestou domů rudá až za ušima a popadám na Vršovickém náměstí dech.
A víš kdo mě doma v chodbě pozoroval? Franta. Ten měl výraz, jako by něco věděl. On moc dobře ví, že mezi mnou a Tomášem něco je.
Pak to přišlo. Řekl tátovi na férovku: Hele, tati, proč s tou Bárou už nejdeš na rande? Vždyť to vidí i slepý!
Tomáš teda, jak ho znám, totál v rozpacích, že jsem jako jejich chůva, že pro něj je nejdůležitější pohoda v rodině. Kdyby kvůli mně Bára odešla, protože bych něco pokazil, nedal bych to, vysvětluje Frantovi.
Ale Franta naopak: Tati, Bára tě má taky ráda! Hlavně zkus přijít s tím, že bychom mohli jít třeba celá parta do Stromovky nebo na nejlepší zmrzku na Vinohradský. A pak, kdo ví
A víš co? Prolomili to. Začali jsme dělat společné výlety do Divoké Šárky, na lodičky na Vltavu, nebo jsme šli do nového podniku na Letné na dortík. Tomáš najednou otevřenější, já taky, holky šťastné a Franta v sedmém nebi. A pomalu, nenápadně, stali jsme se rodinou. Nejhezčí byly večery, kdy už děti spaly, seděli jsme s Tomášem v kuchyni, povídali si u bylinkového čaje a smáli se trapným historkám z dětství.
Asi to byl právě jeden takový večer, kdy Tomáš tiše povídá: Báro Já už si neumím představit život bez tebe. Prosím, pojď s námi být opravdu. Vezmeš si mě?
Víš, jak jsem reagovala? Řekla jsem hned Ano!
Svatba byla malá, jen pro nejbližší. Všechno jsme uspořádali v útulné kavárně u Berounky. Holky stejný šatičky, Franta dělal svědka, Tomáš se na mě díval, jako by mu právě spadl kámen ze srdce.
Anička mi šeptla: Baruško, ty jsi jak princezna!
A Lucinka: A táta je ten nejhezčí princ.
Tyhle chvíle mi zůstaly v srdci. Žádné extra peníze, všechno stálo pár tisíc korun, ale cítila jsem, že máme všechno, co potřebujeme.
A tak ti říkám někdy ta nejjednodušší věc podat ruku, zůstat s dětmi déle, usmát se v kuchyni nad kýblem domácí limonády může být začátek opravdové rodiny. A víš co? Už se těším na další společné večery. Teď už ne jako chůva, ale jako máma a žena, která má konečně svůj domov.