V kanceláři vládl obvyklý šum rozhovorů. Najednou vešla manažerka s nenápadnou dívkou po boku.
Seznamte se, děvčata. To je Markéta, bude teď pracovat s vámi místo Karla. Ten byl povýšen. Myslím, že si budete rozumět, pronesla paní Tamara Novotná a odešla.
Markéta si sedla ke stolu, kde dřív sedával Karel. Vybalila krásný hrnek a postavila si malý rámeček s fotografií muže. Okamžitě se pustila do práce, jako by tu pracovala už léta.
Zazvonil zvonek, a všechny kolegyně se synchronizovaně zvedly a mířily na oběd. Zůstala jen Marína. Nedalo jí to, musela se podívat, koho má Markéta v rámečku na stole.
Z fotky na ni koukal pohledný muž s okouzlujícím úsměvem a dokonalými zuby.
Kdo to jen může být? přemítala Marína, zpěvák? Herec?
Rychle cvakla mobilem fotku a šla za ostatními do jídelny. Dívky seděly pohromadě a poslouchaly novou kolegyni.
Se Standou jsme se poznali před třemi lety, za dost neuvěřitelných okolností, vážně nebudete mi věřit, že i tohle se může stát, začala Markéta.
Povídej, povídej! naléhaly ostatní.
V duchu se Markéta vrátila o tři roky zpět. Tenkrát pracovala v jedné velké pražské společnosti. Logistik něco spletl, nebo snad ona, každopádně poslali špatné zboží právě firmě Standy. Poslali ji, ať to jde vyřešit.
Markéta byla chytrá, výborně ovládala jednání. Její vzhled však klamal nevýrazná, nikdy nenosila make-up. Taková šedá myš. Když ale došlo na vyjednávání, měnila se v lstivého hada. Jemně a s klidem ovinula partnera rozhovoru a vždy dosáhla svého.
Šéf věděl, co v ní má, proto ji vyslal. Na recepci jí řekli:
Třetí patro, kancelář 312, pan Stanislav Egert.
Vešla bez zaklepání a představila se.
Jsem Markéta, omlouvám se, poslali jsme vám jiné zboží, v logistice došlo k omylu.
Následovala souvislá vysvětlování. Stanislav na ni koukal a nemohl uvěřit svým očím.
Vždyť to je ona… viděl jsem ji jednou ve snu…
Zrzavé vlasy jí jemně spadaly přes rameno, zelené oči se na něj dívaly upřímně, klidně.
Markéta čekala na obvyklý útok, ale Standa jen mírně řekl:
Markéto, žádnou reklamaci psát nebudeme, doufám, že se to nebude už opakovat.
Markéta poděkovala a odešla. Za dva dny ji čekal před vchodem. Vyšla poslední z budovy.
Markétko! zavolal za ní a zamával, mluvili jsme spolu nedávno.
Dobrý večer, Stando, pamatuji si, odvětila klidně.
Mám dva lístky do divadla, nechtěla byste jít se mnou? Maminka onemocněla, zalhal.
Ráda půjdu. Kdy je představení?
Za dvě hodiny, máte ještě čas, pokud se chcete převléct, odvezu vás.
Chytrý tah, pomyslela si Markéta a souhlasila.
Čekal na ni před domem. Když vyšla, skoro ji nepoznal. Místo nevýrazné dívky stála před ním sošná žena v černých večerních šatech a na elegantních podpatcích.
Byl ohromen tím proměněním. Make-up nenápadný, ale slavnostní. Vedle něj v divadle seděla znalá divačka, bylo zřejmé, že hru už četla.
Po představení ji pozval do restaurace. Odmítla však s omluvou, že jí čekají důležitá jednání. Dovezl ji domů a odjel. Koncem týdne ji zase čekal a odvezl na procházku.
O dva měsíce později, opět ji čekal po práci.
Maminka by tě ráda poznala, vadilo by ti to?
Taky jsem se těšila na setkání s ní.
Maminka je přivítala s otevřenou náručí. Popíjeli čaj se šípkovým džemem a jedli meruňkový koláč a další sladkosti. Povídání plynulo lehce. Markéta vyprávěla paní Věře Egertové, Standově mamince, recept své babičky na šípkový džem, mluvila o tátovi, který zahynul při testování letadel, i o mamince, profesorce dějepisu na základní škole.
Standa pak Markétu odvezl domů.
Moc se mamince líbíš, mám radost, řekl cestou.
Tak spolu začali být skoro každý den. Po roce byla svatba.
Markéta na chvíli ztichla. Dívky ji poslouchaly a v skrytu duše jí záviděly. Jen Marína si pro sebe myslila:
Co na ní vlastně má? Obyčejná, žádné výrazné rysy… Takové jako já, hezké, štíhlé nohy; vždycky se na mě lepí jen chlapi, co hned chtějí do postele anebo se po čase ukáže, že jsou ženatí…
Zazvonil zvonek, všechny dívky se zvedly a vrátily se do kanceláře. Marína šla za Světlanou.
Podívej, to je prý její manžel. Věříš tomu? Já teda ne. Musí to být vymyšlené. Co by na ní takový chlap viděl?
K večeru opouštěly všichni kancelář. Když Markéta vyšla, ztlumil se klakson vozu. Vystoupil z něj muž.
Markétko, jsem tady! mával na ni.
Byl to přesně ten muž z fotografie.
Tak přece je to její manžel…? podivila se Marína. Proč ne já? Vždyť jsem lepší…
Dívky stály a dívaly se za odjíždějícím párem, každá ztracená ve svých myšlenkách.
Když vidíte takový pár, napadá vás nejednou: Co na ní našel? Možná právě to, co hledal. Krása ne vždy je to, co muže zaujme. S krásnými dívkami snadno flirtují, ano, ale do manželství si často vybírají jiné. Proč? Snad byste se měli zeptat právě jich.