Deník Nehezká Gabča
Proboha, tohle má být chlap? Vždyť je to samé neštěstí! Opravdu nevidí Gabča, za koho se chce vdávat?! Malý, hubený, sotva bys ho ve tmě potkal, a ještě ke všemu nevzhledný!
Ale tak moc nepřeháněj! Pravda, není žádný obr. Ale jak se říká na vzhledu nezáleží. Gábina taky nepatří mezi missky.
No jo. Ale představ si, jaké budou mít děti?! Hrůza!
Mladé maminky, které z nudy probíraly kde co na lavičce před panelákem, si zamilovaně upravily deky v kočárcích a pokukovaly po svých andílcích. Že by se jim nějaké budoucí Gabčino dítko mohlo vyrovnat? Kdepak!
Gábina mezitím vyndala z auta tašky s nákupem pro mámu, usmála se na sousedky a hned špitla:
Dimi, není ti to těžké? Dej mi aspoň jednu tašku! zkusila mu něco vzít, ale Dima jí to nedovolil.
Gábi, raději mi podrž dveře do vchodu! Těžké věci nejsou starosti pro holky. Tobě to nepatří!
Sousedky si významně vyměnily pohledy.
No podívej na něj! To jako ženská nemá nic tahat, jo? Počkej, teď se před svatbou snaží, to známe. Však uvidíme po svatbě, kdo měl pravdu!
Gábina s Dimi už dávno zmizeli za dveřmi, ale na lavičce se se ještě dlouho řešila jejich výška, vlasy, rysy a auto ženicha, ba i Gabina chůze. Proč si to neprobrat? Klábosení nikdy nebylo těžké řemeslo.
Jenže Gábina měla svých starostí dost. Spěchala k mamince, kterou už neviděla dva týdny. Nejdřív služební cesta, pak práce a narychlo rekonstrukce nového bytu, kterou s Dimim chtěli dokončit dřív než bude svatba. Maminka přikázala: šetřit se, nestresovat a nejezdit zbytečně. Lednice je prý plná, telefon funguje a svatba už je za rohem. Jak to všechno stihnout?
Ale Gabča nevydržela. Nikdy nebyla tak dlouho od mámy. Zvládat úzkost se nikdy nenaučila.
Gábinu přivedla maminka na svět v pětatřiceti. Malá, špičatonosá, neforemná Mařenka, prodavačka z malého konzumu, měla už od okolí nadepsáno: stará panna, děti mít nebude.
Ale Mařka je všechny překvapila! Jela na dovolenou k moři a zpět se vrátila už s ženichem. A ne ledajakým, pravým krasavcem. Vysoký, ramenatý, modrooký. Vedle něj vypadala Mařenka jak šedá myška u pařížského pařeza. Kdepak, vůbec se k sobě nehodili!
Jenže od chvíle, co přišel do Mariina života Aleš, najednou to byla právě ona, kdo nosil drahý kožich.
Aleš byl pracovitý, chytrý chlap. Peníze nejen vydělávat, ale i šetřit uměl ukázkově. A manželku svou miloval dočista šíleně a nešetřil na ní. Když Mařka rozkvetla, pořídila si nový střih, a brzy vypověděla doma všechny kamarádky.
Blízké přítelkyně vlastně nikdy neměla. Vždycky byla moc nevzhledná na kolektivy a tancovačky. Proč by si někdo měl kazit večer s někým, kdo kazí dojem lidé byli zkrátka krutí. Takže se Mařka rozloučila i s těmi pár známými, co sem tam přišly prosit o maslo pod pultem. Spíš byla ráda.
Drbů se bála nejvíc v malé čtvrti jsou pomluvy rychlejší než střela. A každý by hned radil Alešovi, ať ji opustí vždyť nejsou pár. Proto udělala z bytu pevnost pro nejbližší. O své štěstí nechtěla přijít.
Ale bála se zbytečně. Aleš neviděl nikoho než Mařenu. Uvědomil si moc brzy, že přísloví “krása v srdci” jsou živoucí pravda. On, který vyrůstal bez rodičů s babičkou-alkoholičkou, to věděl líp než kdokoliv jiný.
O rodiče Aleš přišel, když mu nebyly ani tři. Otec příliš pil na svatbě kamaráda a nezvládl na mokré vozovce zatáčku.
Zůstal s babičkou, která po smrti jediného syna ztrácela smysl žít. Ze začátku si přihnula tu a tam, pak stále častěji. Aleš si už v osmi uměl navařit, žehlil si košile, aby se neptali ve škole, a učil se, co mohl. Krásná tvář mu byla víc nálepka než výhoda dospělí si ho všímal, děti záviděly, klid neměl nikdy.
Vyrostl z něho vzdorovitý, uzavřený kluk. Pohlazení neznal, blízkost už vůbec ne. Babička radši láhev než vnuka, lidé pokývali hlavou nad jeho vzezřením, ale nikdy se nezeptali, jak žije.
Nikdo kromě paní z pekařství, kde Aleš denně bral chleba. Ta, která sama vychovávala dva kluky, moc dobře věděla, jak je být bez mámy. Z dětského domova měla srdce otevřené. Kluci doma nikdy peníze neměli, přesto na stole byl chléb, na pánvi brambůrky a v hrníčku čaj s medem. Med nosil soused, včelař.
Díky! Kolik dlužím?
Ale no tak! To je od srdce! Vždyť denně stojíš tváří v tvář lidem, tak nemůžeš dovolit, aby tě někdo urazil. Nezlob mě!
Aleš k tomu chlebu dostával každý den malou housku navíc.
Ve škole ji sníš, jasné? řekla vždy a pohladila mu kudrny.
To nenápadné pohlazení a laskavost zdarma mu hřály srdce celý den. Nejdřív odmítal, pak už věděl, že by paní Valerii zarmoutil a tak děkoval za dobrotu i za pečivo. Po škole chodil pomáhat do pekárny. Brzy se zhusta cítil být skoro jejím synem.
Život pak zařídil vše po svém. Když bylo Alešovi patnáct, babička zemřela na srdce. Valérie neváhala a přijala Aleše k sobě.
Stejně jsi už můj syn. Jen to uděláme oficiální.
A tak dostal rodinu matku a bratry. Zlost zmizela. Bylo pro koho ji odehnat, kdyby se vrátila.
Po škole se vyučil, našel práci, opravil byt po babičce. Ale v lásce mu to pořád nešlo. Holky se seznámily rády, ale pak vždycky couvly. Ta, kterou miloval, ani neomlouvala svůj nezájem:
Ne, Aleši, já tě nechci. Jsi moc hezký. Odejdes. Opustíš mě, kdyby už s dítětem. Ty musíš mít na výběr, stejně všechny holky po tobě jdou. Jen si vybírej!
Bolest, už dávno zapomenutou, zase ucítil v srdci. Ale věděl, za kým jít.
Synku, není tvoje, tak počkej. Ta pravá někde čeká. Musíš věřit! Bez víry se žádný zázrak nestane! Však uvidíš!
Valérie vždy našla slova, která potřeboval slyšet. Tak čekal. Věřit přece uměl.
Ale roky plynuly, ta pravá pořád nikde. Ztrácel naději. To už Valérie poručila: Pojedeš k moři!
Aleši, musíš to vidět! Ta voda je nádherná!
A jaká, mami?
Velká! Jemná i hrozná! Pořád jiná. Uvidíš to na vlastní oči!
A právě tam Aleš potkal Mařenu. Nikdo si jí u vln nevšímal, jený klidný, nesmělý postoj. Alešovi připomněla Valerii a čím déle ji poznával, tím víc věřil, že právě ona je jeho štěstí. Mařena měla tolik neopotřebované lásky, že mu bylo vše jasné.
Své dceři dali Aleš a Mařka tolik lásky, že se jich občas báli.
Abychom ji nerozmazlili, Aleši! šeptala Mařka.
Určitě ne! Je naše chytrá holka!
Tak moc tomu věřil, že Gabča jim to oplácela pilností.
Má po mámě dobrosrdečnost, hladila ji babička Valérie. Chraň své děvčata, synku! Štěstí je, když máš doma lásku!
Aleš měl dobré vztahy s adoptivní rodinou. A když zjistil, že má zdravotní potíže, nejdřív to řekl bratrům. Bál se znepokojit ženu a matku.
Udělal jsi správně! kývli bratři. Za dva dny našli lékaře. Diagnóza strašná. Ale nenechali ho propadnout zoufalství.
Žádné vzdávání! Máš dceru. Pomůžeme. Medicína umí zázraky!
Léčba trvala deset let. Aleš překvapoval doktory svou vůlí a chutí žít.
Jiný by to dávno vzdal. Vy jste silný člověk!
On jen přikývl sílu mu dávala Mařka a Gabča, která po škole spěchala každý den do nemocnice, aby otci přinesla jídlo.
Nemám hlad, bránil se Aleš.
Jez, tati! Polívka je přesolená, mamka u ní bulela, ale slíbila jsem jí, že už nebude plakat. Řekla jsem jí, že přijdeš domů úplně zdravý! Je to pravda?
Pravda, Gabčo Vše bude, jak jsi řekla
A Aleš se domů vždycky vrátil, i když výhled byl čím dál horší. Doma ho totiž čekali.
Jednou usnul na Mařenině rameni doma a už se neprobudil. A ona seděla do svítání, objímala ho a vzpomínala.
Aleši, nikdy si nebudu na nic stěžovat Všechno to stálo za to, byla jsem moc šťastná! Děkuji ti
Ráno přišla Gabča do ložnice a vyjekla, slabě, jako by malého ptáčka někdo sevřel v ruce.
Ticho, miláčku Tatínka už nic nebolí. Je mu teď dobře, slyšíš? Neplač, jsem tu s tebou Mařka už slzám nezabránila.
Zůstaly samy? Nenechali je! O Gabču a Mařenu se starali bratři ze strany Aleše, přijela i Valérie. Rodina se semkla a společně vše snášela. Jinak by to srdce ani duše neunesly.
Čas letěl. Gabina rostla… A čím byla starší, tím méně se chtěla na sebe v zrcadle dívat. Chápala, že není hezká, a nemohla s tím nic udělat. Zkrátit nos? Zvětšit oči? Ani mrkev, na kterou vsázela podle časopisů, k ničemu nebyla.
Ve škole si z ní tropili legraci. Mařka ji litovala, utírala slzy a šeptala:
Ještě uvidíme, kdo z nás bude šťastnější, uvidíš, holčičko…
Gábina odmaturovala, na univerzitě byla vzornou studentkou, ale její klidnou povahu a dobrosrdečnost nikdo neocenil. Kluci si všímali jen krásných a hlučných, a Gábině si brali poznámky před zkouškami byly vždy nejlepší, na přednáškách totiž neztrácela čas koukáním kolem.
Co teď, mami? ptala se Mařky, když pochopila, že je skvělá odbornice, má kariéru, ale o vlastní životě neví nic.
Co? Pošleme tě k moři! ozvala se Valérie. Jednou to přece vyšlo, třeba znovu!
Správně! Jenže Gabča sama nepojede, zaťatá je.
Pojedeme všichni, pozveme bratry s rodinami. A Gabča nakonec stejně uteče před dětmi, jako posledně z chalupy do města! Valérie se rozesmála při vzpomínce na vnoučata. Naši rarachové ji dostanou, je sama proti přesile! Bude muset hledat klid někde jinde!
Balíme! odhodlaně přikývla Mařka.
Jenže osud to napsal jinak.
Na dovolenou Gabina jela, ale stát se od rodiny? Ani omylem.
Sama nikam nechci! trvala na svém.
Co mohli dělat? Smířili se.
A sudička už mezitím spřádala své nitky. Gábina, sotva se vrátila do Brna, našla svůj osud před domem. Po práci zaparkovala auto, rozpršelo se. A nebyla to přeháňka, ale pravý moravský liják.
Rozloučila se s novými lakovanými lodičkami, které koupila den předtím, a bosá se rozběhla přes kaluže domů, kde na ni čekala máma. U vcházení ji ze všech stran opláchla špinavá voda od projíždějícího auta.
No to snad ne! vydechla Gábina.
A pak se rozesmála tak, že řidič, co se zastavil a chtěl se omluvit, byl jejím smíchem úplně okouzlený.
Sudička si odškrtla další řádek v seznamu a vydala se plnit přání jinam. Věděla, že Gabče a Dimi bude fajn.
A taky bylo.
Po pár letech ty samé sousedky hlídající ratolesti pokukovaly, když u domu zastavilo Dimovo auto:
Prosím tě, viděla jsi ten kožich na té husi? Já nemám, on jí koupí hned.
Zase začínáš?
Vždyť jí to nesluší! Nesedí jí to!
No jo! Závist, to je peklo! Proč by jí mělo štěstí vadit? Její chlap není krasavec, ale je hodný, miluje ji a děti rozmazluje! Tebe žere závist, viď?
Žere! Proč někdo má všechno a jiný nic? Vždyť na ně koukni! Oni nikde žádná krása, ale děti jako obrázek! Proč?
Geny! Její táta byl fešák. Takže to je čistá genetika!
Jo? Ale proč je Gabča taková hodňoučká? Co jí řekneš, poděkuje, nikdy nikoho neposílá do háje. Neměla by svět za to nenávidět?
Měla ale nemusí! Kdybys záviděla míň, taky bys byla krásnější!
Ále jak to udělat, aby tě chlap nosil na rukou jako ji? Možná má nějaký tajemství!
Zeptej se jí! Třeba ti to prozradí.
Já se od ní učit nebudu!
Tak si klidně skřípej zubama, jestli ti to stačí!
Gabče na drby bylo fuk. Měla co dělat se svou rodinou! Máma už slábla, Valérie se chtěla stěhovat blíž, aby pomohla s pravnoučaty. Strejdové volali na návštěvu, Dima sliboval stavět chatu, děti bylo třeba uhlídat.
Sašo, Mášičko, domů! Babička právě vytáhla koláč z trouby! Není hezké ji nechat čekat!
A pak přijde další večer, kdy se najde čas pro slovo od srdce, píseň s kytarou i pohádku od Mařenky pro vnoučata.
A život pojede dál…