Rodina, která nebyla
Telefonát od matky přerušil ranní ticho v malém bytě v podpražském městečku Beroun. Eliška si promnula oči a zvedla telefon.
„Ale Anička je doktorka!“ Matčin hlas se chvěl naléhavostí.
„A co z toho?“ odsekla chladně Eliška Nováková.
„Doktor není jen práce, je to poslání!“ prohlásila matka, jako by objevila pravdu.
„Ať je to poslání,“ neústupně odpověděla Eliška. „Ale proč by vás měla Anička zajímat, když jste o ni čtvrt století nestáli?“
„Je doktorka, tak musí pomoct!“ nedala se odbýt.
„Komu dluží, tomu odpouštím,“ mihlo se Elišce hořkým vtipem, ale smát se jí nechtělo. S rodinou se vtipy nenosí, zvlášť když rodina v podstatě neexistuje. Eliška a její dcera Anička byly léta nikomu nepotřebné. Až do chvíle, kdy Anička, její „neplánované dítě“, jak ji kdysi nazývali, nedokončila lékařskou fakultu v Praze.
A tehdy se rodina najednou vynořila, jako by vyrostla ze země. Jako stíny za soumraku si náhle připomněli, že Eliška a Anička existují.
„To je skvělé, že máme svého doktora!“ blaženě prohlásila teta Helena, zapomínajíc, jak kdysi odvrhla těhotnou neteř.
„Chtěl bych si nechat zkontrolovat ledviny, nějak mě bolí,“ přidal se strýc Karel, který tehdy sestře odmítl pomoc se slovy: „Můžeš si za to sama, neměla ses courat!“
I matka, která se kdysi od Elišky odvrátila, nyní volala s přehnanou péčí.
Před třiadvaceti lety zůstala Eliška sama. Její milý, Martin, ji opustil, jakmile zjistil, že je těhotná. V seriálech muži jásají nad dvěma čárkami na testu, ale v životě je to jinak. Eliška ho potkala v kavárně, kde pracovala jako servírka, když přijela do Prahy s diplomem manažerky a hromadou ambicí. V rodné vsi u Plzně její schopnosti nikoho nezajímaly – potřebovali dojičky. Místní zootechnik, jakýsi Macháček, už na ni pokukoval, ale Eliška toužila po víc. Odjela do hlavního města, spoléhajíc na strýce Rudolfa, bratra matky.
„Jsem přímo z nádraží!“ radostně oznámila, podávajíce sklenici malinové marmelády a láhev mléka.
Strýc dary přijal, ale zarazil ji:
„Tady není tvoje vesnice, nemám pro tebe místo! Ani pro své není dost. Najdi si ubytovnu, není to drahé.“
Eliška, zaražená, odešla. Ani čaj jí nenabídl. V zoufalství vešla do první kavárny a uviděla inzerát: „Hledá se pomocná síla.“ Majitelka, všimnouc si její bezradnosti, nabídla nocleh ve skladu za poloviční plat uklízečky. Eliška souhlasila. Bylo to ponižující, ale co dělat? Bydlela v komůrce, myla nádobí, šetřila.
Pak potkala Martina. Byl rozvážečem jídla, často v kavárně obědval. Pohledný, s pevnýma rukama, působil spolehlivě. Eliška, prostá, s nevýraznou tváří, ale živýma očima, se poprvé cítila žádaná. Když navrhl společný život, zapomněla na matčiny rady a souhlasila. Láska ji oslepila. Pět měsíců štěstí – a už snila o svatbě, utrácela úspory za dárky pro Martina. Pak zjistila, že je těhotná.
Martin začal křičet, že není připraven, a vyhodil ji. V slzách zavolala matce:
„Mami, jsem těhotná. Pomůžeš mi?“
„Natáhla sis to?“ chladně se zeptala matka. „V naší rodině takové nebyly. Poradíš si sama.“
Strýc Rudolf také odmítl:
„To snad ne, neti! My máme své děti, ty si nějak pomůžeš!“
Rodina se od ní odvrátila, a tak zůstala sama s rostoucím břichem. Do kavárny se vrátit nemohla – její místo už bylo obsazené. Ale majitelka, dobrák, nabídla jí bydlení u své babičky, osmdesátileté stařenky, čilé a samostatné.
„Postaráš se o ni, nájem neplatíš, jen poplatky,“ řekla.
Eliška plakala vděkem. Tak začal nový život. Babička pomáhala s malou Aničkou, vařila, když byla Eliška vyčerpaná. Bylo těžko. Dvakrát žádala rodinu o peníze – Anička měla alergický zánět průdušek, potřebovala léky. Nikdo nepomohl. Půjčila si právě od majitelky kavárny.
Roky plynuly. Babička zemřela, Eliška se vrátila do kavárny, pak si udělala kurzy a stala se manažerkou ve firmě. Večer přivydělávala mytím nádobí, aby měla Anička to nejlepší. Ušetřila a koupila panelák na okraji Prahy. S muži skoncovala navždy – lásce už nevěřila. Anička vyrostla, vystudovala medicínu s červeným diplomem a dala se na prestižní soukromou kliniku.
A tehdy se rodina probudila. Anička, naivní, chtěla vidět babičku, která mezitím přesídlila do Prahy. Eliška varovala: „Nevolaj čerta!“ Ale Anička jela. Vrátila se jiná – babička ji chválila, tvrdila, že je krásná a chytrá, že je nikdo neopustil, jen „hvězdy se nespojily“. A teď bude vše dobré!
Eliška nevěřila. A měla pravdu. Telefon neustále zvonil. Rodina jásala – mají svého doktora!
„Potřebuju ke kardiologovi!“ žádal strýc Rudolf.
„A já k endokrinologovi!“ přidala se teta.
„Domluv to zadarmo! Jsme rodina!“ naléhala babička.
Anička, zmatená, vysvětlovala:
„Klinika je soukromá, zadarmo to nejde!“
„Musí to jít!“ odsekla babička a zavěsila.
Anička litovala, že jela. Žily bez rodiny – a bylo jim dobře! Ale telefonáty nepřestávaly, a tak je převzala Eliška. Když ani ona neodpovídala, rodina dorazila na kliniku. Strýc Rudolf, jeho žena a babička se objevili ráno se skleničkami na testy, žádali vyšetření zdarma.
Recepční zavolala Aničce:
„Anno Nováková, vaši příbuzní dělají scénu! Co mám dělat?“
„Vyhoďte je!“ rozhodně odpověděla Anička. „Neposlouchají.“
Ostraha je vyVytáhli je ven i s jejich skleničkami a rodina už se nikdy neozvala.