Nedotýkej se věcí mé maminky, řekl muž.
Tyhle šaty jsou vlastnictví mámy. Proč jsi je sebrala? ozval se hlas manžela, a přesto zněl cizí.
Vyhodíme je. K čemu nám jsou, Václave? Zabraly polovinu skříně a já potřebuji prostor. Chci sem uložit zimní přikrývky a náhradní polštáře, protože máme všechno rozházené jako v pytli.
Jana, prakticky naladěná, svlékala z ramínek skromné svetry, sukně a lehké šaty své zesnulé tchyně. Alžběta Novotná hladce pověšovala skoro všechno své oblečení, aby vypadalo úhledně. Naučila tak i svého syna. Jana měla ve skříních neustálý chaos: každé ráno se topila v hlubinách polic, hledala požadovaný svetr či blůzu, stěžovala si, že nemá co na sebe, a pak pečlivě vyhlazovala mačkané kousky žehličkou; vypadaly, jakoby je přežrala kráva a vyplivla.
Už tři týdny uplynuly od chvíle, kdy Václav provázel maminku na poslední cestu. Alžběta potřebovala léčbu většinou beznadějnou a klid. Onkologické onemocnění ve čtvrtém stádiu se šířilo neúprosně rychle. Václav si vzal matku do svého domu. Zemřela během jednoho měsíce. Když se po práci vrátil, spatřil její oděvy rozházené uprostřed chodby jako odpad, a zmlkl úžasem. To je všechno? Takový je vztah k mé matce? Vyhodili a zapomněli?
Proč se na mě díváš jako Lenin na buržoazii? odsekla Jana.
Nedotýkej se těchto věcí, zašeptal Václav sevřený zuby. Bolest tak prudce přitlačila jeho hlavu, že na okamžik ztratil citlivost v rukou i nohou.
Co nám ten starý harampádí má k užitku! zakřičela Jana, vybuchujíc. Mám ti v domě postavit muzeum? Tvoje máma už není, přijmi to! Kdybys se o ni staral, když ještě žila, často ji navštěvoval, možná bys věděl, jak moc byla nemocná!
Václav se zachvěl, jako by ho sisal bič. Odejdi, než udělám něco neodčitatelného, vydechl roztřeseně.
Jana jen zamručela: Prosím, psychická
Psychické útočnice v Janě se automaticky rozběhly proti každému, kdo se odvážil mít jiný názor než ona.
Bez domácích bot Václav kráčel k chodbovému šatníku, otevřel horní dvířka pod stropem a na stoličce si vyklopil jednou z kostkovaných tašek. Mělo jich sedm použili je při přestěhování do nového bytu. Opatrně složil všechny Alžbětiny věci do pravých obdélníků. Na vrch položil maminku bundu a pytel s botami. Vedle se otáčel třístupňový syn Tomáš, který pomáhal otci a přidal do tašky svůj hračkový traktor. Nakonec Václav našel v předsíni klíč a schoval ho do kapsy kalhot.
Tati, kam jdeš?
Václav se hořce usmál, chytil se za madlo dveří. Za chvíli se vrátím, kluče, běž k mamince.
Počkat! roztrpěněla Jana, vynořila se v prahu obýváku. Odjíždíš? Kam? A co večeře?
Díky, už mám dost tvého přístupu k mé matce.
K čemu tohle rozčilování? Obleč se. Kam takhle v noci?
Václav se neobracel, vyšel ven s taškou, nastartoval auto, vyjel ze dvora a zamířil k pražskému okruhu R1. V proudu aut nasával hluk silnice, neřešil cestu vše ostatní se stáhlo do pozadí: pracovní projekty, letní dovolená, vtipné skupiny na sociálních sítích, které rád občas sledoval pro oddech. Ve své mysli se pomalu plazila jediná myšlenka, a celý život se zúžil na ten prstýnek spravedlnosti, který pálil menší věci a spaluje je. Všechno, co zůstávalo nedotčeno, byly děti, manželka a máma. Vinu si připisoval za její smrt nepřesně sledoval, nestihl ji včas, stále byl zaneprázdněn. A ona nechtěla být břemenem, proto ho čím dál méně navštěvovala, volala méně, mluvila kratší úseky.
Po třetině cesty zastavil u odpočívadla, něco sežral a další tři hodiny jel beze zastavení. Jednou se podíval na západ slunce; šedý obloha se roztrhala červenými prasklinami, slunce se chytalo za obzorem slabými paprsky, jako by se nechtělo odtrhnout od země. V úplné temnotě dorazil do vesnice, bloudil po nezpevněných uličkách až k samotnému konci a zastavil motor před matčiným domem. Dům, kde proběhly jeho dětství i dospívání.
V temnotě nic neviděl. Václav se potýkal s vrátkem, musel si osvětlit telefonem. Pět zmeškaných hovorů od ženy. Dnes už nebude nikomu volat. Telefon nechal ztichnout. Vzduch voněl odkvétající černou bezinkou, lákala noční motýly, květy bledovaly ve tmě. Ve sklech oken se mihotalo noční nebe. Václav vytáhl klíč, odemkl první dveře a po hmatu našel vypínač ve vstupní hale se rozsvítil prachový žárovka.
U prahu ležely maminy domácí pantofle, v nichž chodila po dvoře. U druhých dveří, vedoucích do obytných pokojů, ležely její modré boty s červenými králíky na ponožkách dárek od Václava před osmi lety. Zasněnul se na ně, pak otřel hlavu a šel dál.
Dobrý den, mami, čekala jsi na mě?
V tom domě už nikdo nečekal.
Vzduch byl nasáklý vůní starého socialistického nábytku a vlhkosti, jako by se táhlo z sklepa. Dům rychle řekl, že ho musí pořádně ohřívat, aby se neobjevila plíseň. Na komodě ležela hřeben a skromná sada kosmetiky, vedle na ramínku transparentní sáček s těstovinami označený červená cena. V obýváku vynikala pohovka Václav ji koupil matce společně s televizí. Otevřená dvířka lednice na kuchyni vyvolávala smutek a svědčila, že zde už nikdo nebydlí. Protější pokoj byl matčin ležela tam postel s pyramídou polštářů pod převlekem. Václav usedl na okraj.
Dříve patřil tomuto pokoji on, rodiče spali jinde, ve větším pokoji. U stěny stála druhá postel bratrova. U okna byl psací stůl. Nyní místo něj stála šicí stroj matka ráda šila a vyšívala. Druhou postel matka nahradila šatní skříní, kam ukládala své osobní věci.
Václav seděl v úplné tichosti, zaražený, díval se na šatní skříň jako na duch matky. Pohled se mu zakryl sklem. Přihrnul prsty do vlasů, sevřel hlavu a ohnul se napůl, dlaně přitiskl k kolenům. Ramena se chvěla. Padajíc na bílý přehoz na polštářích, rozplakal se.
Plakal, že nestihl matce odpovědět, když sevřela jeho ruku v poslední den. Stál nad ní jako kamenná socha, viděl, jak pomalu vyhasíná, a tisíce nevyřčených slov dusily jeho hrdlo. Matka zašepkla: Nechoď na mě tak byl jsem šťastný s vámi. A on chtěl jen poděkovat za bezstarostné dětství, říct díky za veškerou lásku, oběti, rodinný útul, pocit bezpečí. Prosté díky za základ, na kterém teď stojí, za ostrov bezpečí, kam se může vrátit, kde ho čekají, milují a vždy přijmou, ať udělá kolikkoli chyb.
Ale seděl jako kámen, slova nedokázal najít. Všechna slova se zdála příliš nafoukaná, zastaralá, trapná. Naše doba ještě nevytvořila vlastní výrazy pro takové city, místo toho se rozvinula cynismus a přetvářka, tvrdá slova.
Václav zhasl světla ve všech pokojích a usnul, neodhalujíc se, snažil se nepoškodit upravenou postel. Na židli našel vlněnou deku, přikrčil se a vypnul. Sen byl nečekaně sladký. Ráno se probudil v sedm, jako na budíku. Organismus je podivuhodná věc ať kdykoliv lehne, vždy vstane přesně v sedm čas na práci.
Vyšel k autu, aby vzal tašku. Břízy v zelených listech stály v řadě za dřevěným plotem u silnice, připomínaly jarní slúžky. Na jejich větvích se slunce rozlévalo, zahřívalo zem. Václav stál na verandě, poslouchal zpěv ptáků, čerstvý vzduch Jaký štěstí, že nevyrostl v kamenném městě. Protáhl se, protáhl tělo a vrátil se domů s taškou, kterou nesl k matčině skříni.
Postupně vytahoval matčiny věci z tašky, opatrně je rozmístil na police. Boty a tenisky položil dolů. Když bylo vše připravené, ustoupil o krok, aby posoudil úhlednost. Před jeho očima se objevila matka, obklopena těmito šaty. Usmívala se. Vždy se usmívala matkou, která dokázala bez slov říct mám tě ráda. Václav prošel rukou po řadě blůz a šatů, potom je všechno objal, nasával známou vůni Stál před skříní, nevěděl, co dál s těmito věcmi. Nakonec si připomněl současnost a vytáhl mobil.
Dobrý den, pane Štěpáne. Dnes nevyjdu do práce, rodinná záležitost. Bez mě, zvládnete? Děkuji.
A ženě poslal zprávu: Omlouvám se, že jsem se rozčílil, večer bude. Měj se.
Podél zahradních cest rozkvétaly narcisy, tulipány se teprve otvíraly. Václav posbíral i konvalinky u keří černého rybízu vznikl podivný kytice. Rozřezal ji na tři menší, protože na hřbitově čekají tři. Při průchodu kolem obchodu si vzpomněl, že nic nesnídal. Vstoupil koupit mléko, rohlík a čokoládu.
Ó, Václave! Co tu děláš? překvapila prodavačka.
Přišel jsem k mamince, váhavě odpověděl, odvracel pohled.
Rozumím. Nechceš tvaroh? Čerstvý, od farmáře. Maminka ho často kupovala.
Podíval se na ni. Neškodolibá, jen prostá.
Ne, díky. Dobře, co u vás, teta Irena? Všechno v pořádku?
Ach mávala rukou prodavačka. Byly s Alžbětou přátelé radši se nedotýkejte. Sergej je úplně v hajzlu, pořád pije.
Snídal přímo na hřbitově před hroby. Rozestavěné kytice: narcisy, konvalinky a tulipány. Bratr, otec a matka. Bratr zemřel první spadnul z střechy při výměně tašky; výška malá, krk praskl. Měl pouhých dvacet. Pět let předtím zemřel otec. Teď i matka. Václav rozdělil všem kusA nakonec, když se poslední paprsek slunce ztratil za obzorem, Václav tiše zavřel oči a v srdci pocítil, že se konečně vrátil domů.