“Už nevydržím bydlet s manželovou babičkou. Je to peklo na zemi!”
Někdy mám pocit, že nežiju v bytě, ale v muzeu, kde se na nic nesmí sáhnout. Už několik měsíců prosím manžela, abychom se odstěhovali, třeba i do pronájmu, protože žít pod jednou střechou s jeho babičkou je utrpení. Zakazuje dotýkat se čehokoli, každého předmětu, ani prach si nesmím utřít bez hysterické scény. Všechno je prý “vzácná památka” a když něco udělám po svém, hned jí “tluče srdce” nebo “skáče tlak”. Za půl hodiny to ví celá rodina, protože obvolá všechny příbuzné a naříká, jak jsme nevděční.
Před svatbou jsme s manželem koupili byt na hypotéku. Naši rodiče nám na svatbu darovali dost peněz a já byla šťastná – konečně vlastní bydlení, kde budu já hospodyní. Oba jsme pracovali, spláceli a všechno šlo dobře… dokud jsem neotěhotněla. Byl to šok – brala jsem antikoncepci. Nejprve jsem uvažovala o interrupci, ale manžel i rodiče byli proti.
Do porodu jsem pracovala a peněz bylo dost. Po narození dcery se ale všechno zhroutilo – zůstali jsme na jednom platu. Manžel přivydělával, kde mohl. K rodičům jsem se nemohla vrátit, mají málo místa, a u jeho rodičů už žil bratr s manželkou.
Tehdy zasáhla manželova babička. Nabídla nám, abychom se k ní nastěhovali – má třípokojový byt, místa dost. Málem jsem nevěděla, ale zdála se milá. Souhlasili jsme, svůj byt jsme pronajali a finančně se nám ulevilo… ale psychicky ne.
Zpočátku to šlo, ale pak začalo peklo. V jejím bytě se nesmí na nic sáhnout. Ani na dítě! Když naše dcera něco bere nebo leze “kam nemá”, babička dostane “infarkt”. A obviňuje mě, že dceři schválně dovoluji, aby ji dohnala k smrti! Když manžel přijde z práce, předvádí mu divadlo: jsem špatná matka, dítě nehlídám, chovám se drze, nectím stáří. A on? Jen pokrčí rameny a tváří se, že nic. Pro něj je to asi normální. Pro mě už ale nesnesitelné. Jsem na pokraji zhroucení.
Prosim ho: vraťme se do našeho bytu. I kdybychom měli vyžít od výplaty k výplatě, ale bez toho šílenství. On říká, ať vydržím, že až skončí mateřská, vrátíme se. Ale jak to přežít, netuším.
Navrhla jsem mu, ať si vyměníme role – on zůstane doma a já půjdu pracovat. Ať si s tou “hodnou stařenkou” zkusí den vydržet. Odmítl. Tak jsem dala ultimátum: pokud se příští měsíc nevystěhujeme, vezmu dítě a odjedu k rodičům do jiného města. Zamyslel se. A já čekám. Ne na slova, ale na činy. Protože už nemám sílu to snášet.