Nemohla jsem milovat
Dnes ráno, když jsem si v jídelně domova všimla neznámé vychovatelky, měla jsem tušení, že je něco jinak. “Holky, která z vás je Lenka?” zeptala se s lišáckým úsměvem, a já s Anežkou na sebe jen rychle mrkly. “Já jsem Lenka. Proč?” odpověděla jsem trošku zmateně. Vychovatelka mi podala pomačkanou obálku: “Tady máš dopis, Lenko. Je od Vladimíra.” Vytáhla ho z kapsy a do ruky mi vtiskla ten malý, ušmudlaný balíček důvěry.
“Od Vladimíra? Kde je vlastně on?” zeptala jsem se. “Přestěhovali ho do domova pro dospělé. Čekal na tebe, Lenko, každým okem. To psaní mi dal přečíst, abych opravila chyby, nechtěl se před tebou ztrapnit. Ale už musím běžet brzy začíná oběd. Pracuji tu jako vychovatelka.” Ztěžka si povzdechla a zmizela v chodbách domova.
Vzpomínám, jak jsme s Anežkou jednou v létě omylem prošly bránou cizího zařízení. Bylo nám šestnáct let a prázdniny nabízely spoustu radosti. Toužily jsme po dobrodružství. Posadily jsme se na lavičku pod lípou, smály se a povídaly, když k nám přišli dva kluci.
“Ahoj, holky! Bavíte se? Seznámíme se?” Vladimír mi podal ruku. “Jsem Vladimír,” pravil. “Já Lenka, a to je moje kamarádka Anežka. A tvůj tichý kamarád?” “Leoš,” zašeptal druhý. Byli nám trochu cizí působili nesměle a příliš spořádaně. Vladimír se zamračil: “Proč nosíte tak krátké sukně? Anežko, tvoje výstřih je fakt odvážný…” Zaprskaly jsme smíchem: “Kluci, nekoukejte, kam nemáte. Nebo vám oči utečou na všechny strany.” “Ale jak to máme nedělat?” žertoval Vladimír. “My jsme přece kluci. Vy snad i kouříte?” “Sem tam… ale ne do plic!” snažily jsme se žertovat.
Teprve tehdy mi došlo, že s klukama není něco v pořádku. Vladimír se pohyboval obtížně, Leoš kulhal na jednu nohu. “Léčíte se tady?” zeptala jsem se. “Jo. Měl jsem motorkářskou nehodu. Leoš špatně skočil do vody,” odříkal Vladimír opatrně. Věřily jsme jim každé slovo. Tehdy jsme nevěděly, že oba kluci jsou od dětství tělesně postižení a svými legendami si chrání před ostatními svoji hrdost. Pro Vladimíra i Leoše jsme znamenaly kousek svobody.
Oba se učili a žili v uzavřeném internátu, kde každý z nich měl připravený svůj nehodový příběh. Ukázalo se, že jsou oba výjimečně chytří, vzdělaní a překvapivě moudří, i když mladí.
S Anežkou jsme za nimi začaly chodit každý týden zpočátku z lítosti, později kvůli jejich zajímavým znalostem i pohledu na svět. Vladimír mi časem dával květiny utržené na záhoně před budovou, Leoš ručně skládal oříšky z papíru, které vždy, s rozpačitým úsměvem, daroval Anežce. Usedli jsme všichni na lavičku Vladimír vedle mě, Leoš otočený k Anežce, vší silou se snažil na ni udělat dojem. Anežka trochu rozpačitě zčervenala, ale bylo znát, že jí to lichotí. Povídali jsme si o všem a zároveň o ničem.
Léto zmizelo nenávratně, přišel uplakaný podzim. Prázdniny skončily, nastal maturitní ročník. Anežka i já jsme na naši letní známost pozapomněly.
A pak přišla zkoušková, poslední zvonění, maturitní večírek. Před námi nové dny, tolik očekávání. Vydaly jsme se znovu na dvorek internátu chtěly jsme se podívat, kde jsou naši letní přátelé. Zase jsme čekaly na lavičce, kde by možná Vladimír donesl čerstvou květinu a Leoš nové origami. Dvě hodiny jsme tam seděly, ale marně.
Zničehonic se objevila vychovatelka a podala mi dopis od Vladimíra. Hned jsem ho otevřela.
“Milovaná Lenko! Jsi můj rozkvetlý květ, má nedostižná hvězdo! Asi nevíš, že jsem byl do tebe až po uši od prvního setkání. Naše chvíle byly pro mě dechem, životem. Šest měsíců marně hledím z okna, jestli se ještě ukážeš. Zapomněla jsi na mě. Škoda! Naše cesty se rozcházejí. Ale děkuji za to, že jsem díky tobě poznal pravou lásku. Pamatuji tvůj sametový hlas, okouzlující úsměv, jemné ruce. Je mi bez tebe zle, Lenko! Ještě jednou tě spatřit! Nemůžu dýchat…
Mně i Leošovi už bylo osmnáct. Na jaře nás převedou do jiného domova. Sotva se uvidíme. Srdce mi krvácí! Snad se z tvé lásky uzdravím…
Sbohem, má jediná!” Podepsán navždy tvůj Vladimír.
V obálce byl i usušený květ. Zalila mě hanba, v srdci tlak, že už nic nejde změnit. V hlavě mi bliklo rčení: Jsme zodpovědní za ty, které jsme si ochočili.
Neměla jsem tušení, co všechno se odehrávalo v duši Vladimíra. Ale i kdybych to věděla, nedokázala bych mu nikdy opětovat city. Nepřipouštěla jsem si k němu nic víc než přátelský zájem, obdiv k jeho bystrosti, snad občas drobnou koketu, jiskru v oku. Trochu jsem si hrála, povzbuzovala jeho zalíbení, aniž bych tušila, jak velkou láskou se zažehne jeho srdce.
Letos už uplynulo mnoho, mnoho let. Dopis od Vladimíra je zažloutlý, květ se rozpadl na prach. Ale vzpomínky zůstaly na naše nevinné schůzky, bezstarostné rozhovory, upřímný smích při Vladimírových vtipech.
Ale má to dohru. Anežka byla hluboce zasažena osudem Leoše, kterého vlastní rodina kvůli jinakosti opustila. Leoš má od narození jednu nohu kratší. Anežka po pedagožce nastoupila jako vychovatelka do domova pro děti s hendikepem. A Leoš je její milovaný manžel. Mají spolu dva dospělé syny.
Vladimír, jak Leoš vyprávěl, zůstal dlouho sám. Až když mu bylo čtyřicet, přijela do domova jeho matka, dlouho ho neviděla. Rozplakala se, opětovala dávné city, odvezla Vladimíra k sobě na vesnici. Další osud je nejasný…