Nedokončená kniha
Tak už jdu, Jitko, nevyprovázej mě! Přijdu pozdě! Připrav mi na zítra tu modrou košili a kalhoty, nezapomeň! A vyzvedni to z čistírny! volá z předsíně Radek, rychle si obléká plášť, na chvíli ztuhne před zrcadlem, pečlivě se prohlédne, chytí klobouk a zmizí, až za ním zaduní dveře panelákového bytu.
Dveře bouchly tak, že zazvonilo sklo v otevřeném okně.
Průvan…, pomyslí si Jitka Ludmilová, vypne vodu, utře si ruce do zástěry a koukne z kuchyně do chodby. Všechno jako vždycky chodba zalitá světlem, končící předsíní, fotografie na stěnách, tapety v modrých proužcích, její kabátek na věšáku. A…
Jitka Ludmilová svraští čelo.
Balíček! Manžel zapomněl balíček a v něm jsou její koláčky! Sama vstávala ještě za tmy, pekla je s vajíčkem a jarní cibulkou, jak má Ráďa rád. Pekla je speciálně na dnešek, protože Radek jede na stavbu, tam se pořádně nenají a domácí je stejně nejlepší!
Rychle strhne zástěru, upraví si vlasy a jak je v domácích šatech s krátkými rukávky puntík od kávy se stejně neschová popadne ještě teplý balíček a tiskne jej na prsa, jako by nesla novorozeně, a běží z bytu. Klíče naštěstí ve spěchu vzala, jinak by mohla čekat před zabouchnutými dveřmi! Hbitě sbíhá schody, přidržuje se lesklého zábradlí čtvrté, třetí, druhé patro…
Jitka by klidně mohla, jako jiné paní, zavolat manželovi z okna, ale to se jí zdá nedůstojné. Chce balíček přinést sama, rozloučit se, nastavit Ráďovi tvář, aby ji políbil na rozloučenou.
Běží klimatizovaným panelákem, vyletí ven, dveře bouchly do zdi, vůbec jí není dvacet, je jí už dávno čtyřicet devět a zadýchává se.
Rozhlíží se po známé postavě v šedém trenčkotu a světlém klobouku.
Radek miluje dlouhé kabáty, musí být rozepnuté a aby kolem nich plandaly cípy. Klobouk? Těch má celý arzenál, na každé roční období. Jitka dbá na čistotu klobouků, čistí je, šije nové, stará se, jak může.
Klobouk je styl! hádá se Radek, když syn Míša, pojmenovaný po dědovi, se směje otci. Vy mladí, vy tomu nerozumíte, všechno z uměliny!
Kde jenom je?
A tam, už mizí bránou dvora a vpadá do ruchu slunečné pražské ulice. Když si Jitka nepoposkočí, Radek naskočí do autobusu a je pryč!
Jitka se rozbíhá přes asfalt dvora, kyvne na důchodkyně v županech slunících se na lavičce. Ty ji sledují, chápavě přikyvují, radují se z její lásky a rodinného štěstí.
Co se stalo, Jitko? zahalasí z lavičky babička Marie na její útlá záda.
Oběd! Ráďa zapomněl, a jsou tam koláčky! křikne Jitka přes rameno.
Babička spokojeně kývne: koláčky, to je radost a láska taky radost, prostě paráda!
Jitka mezitím vyběhne bránou, chce ještě zakřičet, ale… Ztuhne, jakoby v ní zhaslo slunce, kolem černota, těžko se dýchá. Motá se jí hlava, musí se zachytit hromosvodu.
Radek stojí už na zastávce, pod paží vede nějakou kyprou mladou dámu. Ta se směje, vrtí rameny, Radek se na ni shovívavě dívá a také se směje. Pak ho mladice odstrčí, přeměří pohrdavě pohledem, on se však hned sklání věrně k její ruce a chtěl by ji políbit. Dáma svoji bělostnou, pečovanou ruku s růžovým loktem vyškubne, téměř mu dá facku, Radek se narovná, snad se urazil, Jitka to vycítí, ale hned zase změkne, hladí její záda, vytahuje z kapsy bonbon a nabízí jí ho. Dáma (v duchu ji Jitka nazvala teta), se rozesmála, otevřela pusu, tak pojď, uhosti.
Jitku začíná natahovat. Proboha! Její Radek, vážený, dospělý, skoro starší pán, a ponižuje se před nějakou flundrou, jaká ostuda!
Na dámě letní šaty, modré s bílými puntíky, až se z nich točí hlava. Do vlasů ladící stuha, účes vymodelovaný, na nohou sandálky.
Jitčin pohled klouže po její postavě, neví, co s balíčkem, koláčky i se životem…
Přijíždí autobus, lidé se hrnou dovnitř, Radek podrží své puntíkové dámě dveře, pomáhá jí do vozu, dveře se zavírají.
Když se autobus rozjede, má Jitka pocit, že manžel hledí přímo na ni. Hanba! V domácích šatech, sešmajdaných bačkorách a balíčkem v ruce.
Jitka Ludmilová se ostře otočí, míří zpátky, prochází dvorem mezi rozesmátými sousedkami opálenými na lavičkách, u záhonku se téměř srazí s babičkou Marii.
Co ty termosky, Jíťo? Už jsi nestihla? ptá se ta, vytáhne z pusy cigaretu a kývne na balíček. Říká mu schválně termosky, protože ve skutečnosti Jitčinu péči a poklony manželovi neschvaluje.
Nestihla, roztržitě zavrtí hlavou Jitka.
Škoda, bude to škoda, pokývne rozhodně Marie. Pošlu Pavla. Jsi dneska doma?
Jitka neurčitě pokývá hlavou.
Dobře, ať si dá. On má koláčky rád, já nepeču, s těstem se nepatlám. Tak. Počkej.
Marie se zprudka obrací a běží ke vjezdu, kde právě přijel traktor.
Koukej odjet! Koukej, říkám! Rozjezdíš mi petúnie tím svým kolosem! hádá se s řidičem, ale Jitka to už nevnímá.
Pomalu se vrací do domu, vkročí do tiché chodby. Kroky znějí dutě po mramorových schodech, vzlyk se smíchá s vrznutím dveří a utichne uvnitř bytu.
To je vše. Konec rodiny, tepla, bezpečí, konec důvěry. Lidé jsou příliš široký pojem. Ale muž… muž je něco základního. Toho jí kdysi svěřili, měla ho chránit a hýčkat. A jak to teď bude?
Jitka Ludmilová se sesune na stoličku v předsíni, koláčky se vykutálí z balíčku. Kocour Matyáš se jí třese kolem nohou, předouc, chce jídlo. Ale Jitka nic nevnímá. Pořád stojí pod tou hromosvodovou trubkou a dívá se na modrobílé šaty a jejich majitelku. A na Radka. Po tvářích jí tečou horké, poctivé slzy a Jitce se skoro líbí, že nemusí sedět rovně a usmívat se, může si dovolit politovat samu sebe a vychutnávat si ženský žal…
Kdo ví, jak dlouho tak seděla, když se náhle zabouchnou dveře, Matyáš zdrhá pryč, bojácný a chlupatý.
Nedočistě zavřené dveře zavrznou, ve škvíře se objeví Pavel, manžel Marie. Masitý nos, tvář s jizvami, buclaté rty, kudrnaté vlasy a červený krk, všechno na Pavlovi je… prosté, nevhodné pro tuhle čtvrť. Ale Pavel je jeden z nás intelektuál, jen trochu, jak říká Radek, trhlý.
Umělec, Jitko… rozhazuje rukama. Navíc ředitel galerie, kreativci jsou prostě trochu blázni. Jinak by nemohli tvořit…
Jitka Ludmilová si otře slzy, kouká na Pavla modrýma, upřímnýma očima. Kdyby nebyl umělec, mohl by být farář, napadne ji náhle.
Pane Pavle? Vy? vykoktá.
Na koho bych asi tak vypadal? diví se nevinně Pavel a zkoumá své oblečení. Jsem to já. Marie říkala, že máš přebytečné koláčky? U nás se maluje, Marie mě nechává o hladu, mám jíst po hospodách, už mě to nebaví…
Snad i vzlykne, jeho mastné lokny se třesou, zabírá polovinu slunečného čtverce v předsíni.
Počkej, izuju si boty, zadrmolí a svléká si boty, i ponožky! Jitka sklopí zrak: obyčejné šedomodré ponožky, ale na palci díra.
Zatímco běží s promočenými botami na balkon, Pavel zavolá:
Dej to na místo! okřikne Jitku, která nejistě ztuhne.
Ale musíte je usušit, jinak nastydnete! špitne.
Moje tělo, můj boj! Dej to zpátky! vzdoruje Pavel, ale šibalsky se usmívá.
Jitka přesto boty postaví na balkon do slunce, odhání Matyáše a vzdychne. Pavel už šramotí v kuchyni, slídí, mlaská.
Jitko! Hospodyně! Čaj bych si dal, co? Už roky jsem neměl opravdový černý, s citronem! Uvař, kamarádko! a natahuje své dlouhé nohy přes práh, Jitka sotva projde.
Hned… šeptá, zapíná sporák, postaví konvici. V hlavě má mrazivo a bolest.
Radek… Jak to mohl udělat? Sotva opustil dům, už se vede s cizí?!
Jitka hoří, když si představí, jak daleko jeho aféra sahá.
Neblázni! To je jen nedorozumění! Potkali se náhodou, to se stane! Jsou to kolegové! říká si rozumným hlasem své matky. On se vrátí, ty nic neříkej, buď milá, dej mu domov, on zapomene!
Pavel se však zamračí.
To mi chceš nalít starý lógr? Čerstvý! Jako hostu! To vylej, to je fuj! chytí bílomodrý porcelánový čajník, ohrne nos.
Vždyť jsem ho dělala dneska ráno! Je dobrý! zamračí se Jitka, ale pokrčí rameny.
Nový čaj není problém. Ale co Radek? Jak s ním teď žít?
Šumící konvice, čerstvý čaj do vyhřátého porcelánu, kuchyní se line vůně.
To je ono! Jen mi dej šálek z toho kobaltového servisu, slyšíš? Ty s tou zlatou mřížkou! Ty já miluju. Přines! A koláčky! Ale na jiný tác, tenhle je špatný. A zatímco budu jíst, zašij mi ponožku. Marie nechce, Marie má nábytek, ale mě to tlačí! natáhne ke Jitce ponožku.
Jitka Ludmilová, respektovaná a vzdělaná žena, kdysi úspěšná učitelka, se podívá na nabízenou ponožku s nevolí, ale ruka už ji téměř bere.
Pavel zlostně bouchne do stolu pěstí, narovná se a zježí.
Co to s vámi je?! Vážně mi hodláte posluhovat a nechat se komandovat?! To vážně? Jste domácí paní, tak si vážte sama sebe! Já vás dřív viděl jinak! Hrdou, elegantní… Kvůli vám ptáci v křoví ztichli údivem a teď? Možná po vás může kdokoli šlapat a vy nic? Hrůza!
Gestikuluje tak, až šálky cinkají a koláčky se skutálí z talíře.
Proč jste teda přišel? Co mi to vůbec říkáte? Já teď nemám čas! Radek! Můj Radek je tam s cizí ženskou… já to viděla… běžela jsem, abych mu donesla koláčky… a Jitce tečou slzy po ubruse.
Pak všechno ztichne. Za oknem, na hodinách i v bytě.
Pavel si povzdechne.
Proto si našel Radek milenku. Jitko, kde je ta žena, kterou jsem znal? Dřív jste byla přísná, vážná, krásná. Znervózňovala jste mě svou hrdostí… A teď? Balíček v ruce jako matka a běžíte jako služebná! Ráďo, šáteček! Ráďo, sváču! Tak se nedivte, když si najde jinou. Jste víc maminka než žena. Když odešel Míša, přehodila jste mateřství na manžela. A jiné ho nakrmily jinak. S nimi je mladý, rozumíte?…
Jitka nerozumí, nebo spíš nechce. Celý život se jen snažila, všechno pro rodinu, a teď je to všechno špatně?
Ze školy odešla už před deseti lety, pro klid doma, aby mohla manžela obskakovat. Dřív ještě chodili žáci na doučování, platili, jenže Radek byl nemocný, vadilo mu, že je v bytě ruch. Tak Je vyprovodila. I zpívat přestala, vypnula rádio, zapomněla na malování, protože Radek nesnášel vůni lněného oleje. Plátna šla do skříně, štětce do šuplíku, olej vyhodila.
A pak jste se úplně zapomněla! řekla Jitka sama sobě v zrcadle, ironicky se zasmála.
Manikúra? Na co, když je potřeba vařit, péct kotlety.
Nové šaty? Proč, když nikam nechodí, Radek je unavený.
Lodičky? Na co ty podpatky? Máš žíly! poznamenal Radek. Tak šly na skříň.
Kamarádky už moc nevolaly, syn přijde jednou za měsíc, sní, odchází s krabičkami, už ani nezavolá.
A tak, to je konec…
Tak co tady chřadneš, Jitko? Vstaň, rozkveť, ještě nejsi stará! Ty jsi pořád kvetoucí! Prober se! Jinak bude pořád jezdit autobusem s jinými! zaťuká Pavel na stůl. A koláčky máš famózní! Kde jsou mé osmnácté… Jitko, já bych tě tehdy miloval!
A odejde. A Jitka zůstane…
…Radek se vrátí večer, mírně podnapilý a zmačkaný. Voní parfémem a vínem.
Konference se protáhla, podá v předsíni aktovku, zaskřípe v zádech. Dáš mi čaj? A brambory bych si dal. S panákem. Jitko, co tam stojíš? Říkám…
Jitka aktovku neveme, nařídí mu uvolnit místo, potřebuje si sbalit kufřík.
Kam se chystáš? Co se děje? užasne Radek, když vidí krásnou Jitku s vyčesanými vlasy a náušnicemi, v efektních krémových šatech a v sandálech.
Jedu na služební cestu. Tady se o sebe postarej… S panákem nebo bez, ale sám, pokrčí Jitka rameny.
A brambory? A košili na zítra? diví se Radek.
Jitka zaváhá, ale nakonec mávne rukou.
Sám. Nebo ať přijde ona. Pokud ti to tak vyhovuje. Měj se, Radku. Je čas!
A vylétne z bytu, zdržuje se jen kvůli nepříjemné rukojeti kufru. Vzápětí klapou podpatky po schodech, a její šaty mizí v letních soumraku, až před domem rachotí taxi, pak je ticho.
Radek se žene na schodiště, chce něco zavolat, ale jen sykne bolestí, v hlavě se mu zamotá, začnou téct slzy.
Jíííítko… jen zachraptí.
Kde jsi, Jitko? Rozmasírovala bys mi záda, namazala mastí, zabalila šálou, přitulila se…
…Pavlíno? Jsi to ty? zašeptá do telefonu. Jo, já vím, co jsme si řekli, ale… Bolí mě záda, Pavlo! Jsem úplně mimo, nemůžu dojít do kuchyně! Ale nejsme si cizí! Co…?
Sluchátko zamumlá něco o lékařích a položí. Pavla nepřijde, nepromasíruje záda, nevyžehlí košili, nepřitulí se. Je moc hrdá a vlastně cizí. Není Jitka. Vůbec.
Dovleče se do kuchyně, najde studené koláčky. Zasténá. To není noční můra. To je katastrofa. A může si za to sám!
…Jitka Ludmilová se druhý den vrátí s lékařem a kyticí růží. Sama si je koupila a teď je aranžuje do vázy. Voní parfémem a lehce cigaretami. Ano, Jitka občas kouří. Když má nervy.
Počkejte, pane doktore, ještě nedávejte injekci! zarazí lékaře.
Manžel sténá dál.
Co se děje? zeptá se lékař.
Chvilku. Radku, co jsi jí slíbil? Takové ženy se jen tak nescházejí, jsi na ni starý, nakloní se Jitka.
Nejsem starý! Jsem v nejlepších letech…
Důchod, dodá lékař. Takže co jsi slíbil? Povídej, nebo odjíždím!
Místo a titul. Ale ona nic nedostane! Jen ty, Jitko, jen ty jsi pro mě důležitá! Odpusť! Ona nic nedostane!
Dostane. Jsi chlap, a musíš držet slovo. Dostane místo i titul, ať není ponížená. A ty, Radku, opustíš svoje místo. Najdeš si jiné. A od příštího týdne jdu zase do práce. Žehlička je na polici, košile ve špinavém. Nelíbí? Rozvedeme se. Rozumíš?
Radek kývne, valí oči, utírá si pot rukávem.
Rozumím, už to píchněte, mučitelé! Přísahám!
Jitka souhlasně kývne a lékař se dá do práce…
…Pavlína je šťastná. Disertačku má, místo taky, díky tomu hloupoučkému staříkovi Radkovi.
Radka teď ignoruje, vyhýbá se mu, neodpovídá. Proč by měla? Jeho žena jí to vysvětlila jasně. Takže Pavla si najde jiného.
Radek dal výpověď. Všichni se diví, proč s takovým místem, ale on mlčí. Jen jednou prohodil, že slíbil. Komu a co, neřekl.
Na rozloučenou uspořádal večírek, přivedl Jitku s diamanty, tančil s ní tango a díval se na ni… Tak jako na Pavlu nikdy. Proč? Co v něm ta Jitka má?
Všechno. Je ten vzduch, kterým Radek dýchal. Dokud byl, nevnímal ho. Jakmile přišlo prázdno, pochopil ztrátu. Nejde jen o záda a teplé tělo. Jitka je pořád ta nedokončená kniha, záhadná a sladká jako letní jahody na chalupě. Nikdy ji celou nedočte. Snad to tak zůstane!
A Pavla? Na tu si někdo přijde, anebo nikdy. Život ukáže…