Kde je moje dcera? zopakovala Hana, třásla se jí kolena, nevěděla, zda ze strachu nebo od zimy.
Natálku nechala na oslavě v dětském koutku obchodního centra. Rodiče oslavenkyně znala jen letmo, ale přesto jí bylo klidné nebylo to poprvé, co Natálka byla na takové dětské párty, byla to běžná záležitost. Tento den však Hana dorazila pozdě autobus nejel dlouho. Centrum bylo postavené docela bokem, všichni jezdili autem, ale auto Hana neměla. Takže Natálku dovezla autobusem, pak se vydala domů měla naplánované doučování, to nemohla rušit a potom se zase vydala zpět. Zpozdila se jen asi o patnáct minut běžela přes zledovatělé parkoviště, že téměř nemohla popadnout dech. Teď na ni oslavenkyně matka, drobná žena s kulatýma modrýma očima, překvapeně hleděla a opakovala:
Otec ji odvezl.
Jenže Natálka žádného otce neměla. Tedy samozřejmě že měla, ale nikdy ho neviděla.
Hana se s Petrem seznámila naprosto náhodou procházela s kamarádkou po nábřeží v Brně, kamarádka si vymkla kotník, a dva kluci jim nabídli pomoc. Trochu jako ve starém filmu, zalhali, že studují na Masarykově univerzitě, jeden prý syn generála, druhý profesora. Proč to říkali, nikdo neví byli mladí a naivní. Když však Hana otěhotněla a Petr zjistil, že Hana studuje pedagogickou školu a její otec je řidič autobusu, strčil jí pár tisícikorun na potrat a zmizel.
Potrat Hana neudělala, nikdy toho nelitovala Natálka byla její nejlepší přítelkyní, rozumná, spolehlivá i na svůj věk. Spolu jim bylo vždy dobře, a zatímco Hana učila, Natálka si tiše hrála s panenkami, pak spolu vařily mléčnou polévku nebo vajíčko na hniličku, pily čaj se sušenkami namazanými máslem. Peněz bylo málo, většina jich šla na nájem, ale stěžovat si nepotřebovala ani Hana, ani Natálka.
Jak jste mohla předat moji dceru cizímu člověku?
Haně se třásl hlas, slzy jí stály v očích.
Jak cizímu? podrážděná byla modrooká paní. Je to přece její otec!
Nebylo co vysvětlovat, že Natálka žádného otce nemá smysl. Teď bylo potřeba běžet k ochrance, chtít záznamy z kamer a
Kdy se to stalo?
Před deseti minutami…
Hana se otočila a utíkala. Kolikrát už Natálce opakovala nikdy neodcházej s cizími! Strachem jí nohy selhávaly, před očima se jí vše rozplývalo. Několikrát do někoho vrazila, ani neřekla pardon a utíkala dál. Instinktivně vykřikla:
Natálko! Natálko!
Na velkém foodcourtu ruch, většina lidí nevěnovala pozornost, jen pár otočilo hlavu. Hana lapala po dechu, rychle přemýšlela kam běžet nejdřív? Snad ji ještě neodvedl, snad…
Maminko!
Chvíli nemohla věřit vlastním očím. Její dcera s rozepnutou bundou, obličej umazaný od zmrzliny, běžela přímo k ní. Hana ji sevřela tak, že se bála ji pustit, málem by spadla na podlahu. Zarývala pohled do muže za Natálkou. Sympatický, krátce střižené vlasy, směšný svetr s vánočním motivem, v ruce zmrzlinu. Zřejmě z Haniných očí četl vše, co chtěla vykřičet, protože začal rychle povídat:
Omlouvám se, moje chyba! Měl jsem s ní čekat, ale neudržel jsem se chtěl jsem ukázat těm nezdárným dětem! Smáli se jí, že nemá tatínka, že si ji nikdy nikdo nevyzvedne, protože je ošklivá! Tak jsem přišel, povídám jí: pojď, dáme si zmrzlinu, než přijde maminka! Omlouvám se, netušil jsem, že budete mít takový strach…
Hanou to úplně třáslo. Tomuto cizinci nechtěla věřit ani náhodou. Ale opravdu Natálku děti provokovaly? Podívala se jí do očí a Natálka okamžitě pochopila špitla nos, zvedla bradu.
Stejně! Teď mám taky tatínka!
Petr rozpačitě rozhodil rukama, Hana pořád nebyla schopna promluvit.
Pojď, konečně vydechla. Je pozdě, nestihneme autobus.
Počkejte! Petr udělal krok, zastavil se, váhavě zamával. Nechcete, abych vás zavezl? Když už se to tak semlelo Ne, nejsem žádný úchyl! Jmenuju se Petr. Jsem fajn! Tamhle sedí moje maminka, může vám to dosvědčit!
Ukázal na ženu u stolku s fialovými kudrnami, zabranou do čtení knihy.
Pokud chcete, můžeme k ní zajít, potvrdí vám, že jsem nejlepší!
Nechci, odsekla Hana, pořád měla chuť mu pořádně vynadat. Děkujeme, půjdeme samy!
Mami… Natálka zatahala bundu. Ať všichni vidí, že nás táta odveze!
U dětského koutku ještě stála oslavenkyně s mámou a další holčičkou, Haně její jméno vypadlo. Natálka měla v očích tolik proseb, a jít pěšky přes kluzký chodník v tom stavu nebyla nejlepší volba. Hana se rozhodla.
Dobře, hodila přes rameno.
Skvělé! Jen řeknu mámě, a jsme za chvíli na cestě!
Mamánek pomyslela si Hana. A vtom jí žena s fialovými vlasy zamávala, Hana se rychle odvrátila. Jaká směšná situace!
Cestou se Hana snažila na Petra ani nepodívat, ale musela uznat, jak citlivě mluví s Natálkou. Natálka byla jako slavík, povídala a povídala Hana ji tak rozesmátou dlouho neviděla. Když dojeli před dům, Natálka najednou sklopila hlavu.
Už se neuvidíme? špitla Petrovi a koukla po mámě.
Hana ucítila jeho pohled, věděla, že tím žádá o svolení. Už chtěla říct ne, to není vhodné, ale když viděla smutný Natálčin obličej, nebylo jí to po vůli. Petra pohledem ujistila.
Pokud máma dovolí, můžeme jít v sobotu do kina na pohádku. Byla jsi už někdy v kině?
Opravdu? Ne, nebyla! Mami, můžu jít s Petrem do kina?
Hanu to zaskočilo, a tak začala rychle mluvit.
Tak jo, Natálko, dovolím to, ale za podmínek! První říkat cizímu člověku tati není slušné, říkej mu pan Petr, rozumíš? A druhá do kina půjdu s vámi, protože jsem ti říkala: Nikdy nechoď nikam s cizími, ani když jsou hodní!
To jsem jí taky říkal, přidal Petr. Že by neměla nikam chodit s cizími
Můžu jít?
Řekla jsem že jo.
Jéé!
Hana rozumem věděla, že tuhle bláznivost musí zarazit, ale nemohla. Nikdo jí na světě nezůstal kromě Natálky. Kdyby se s někým mohla poradit! Třeba s maminkou. Hana si ji matně pamatovala zemřela, když Haně bylo pět, stejně jako je teď Natálce. Kluk spadl do řeky na ledě, nikdo se neodvážil, jen ona a kluka zachránila, ale sama Onemocněla, během týdne zemřela měla cukrovku, už předtím zdravotní potíže. Teď Natálka měla stejnou diagnózu, Hana se nepřestávala trápit je to přece její vina, geny.
Na další víkend Hana přemýšlela o všem možném, ale obavy byly zbytečné v kině totiž Petr vzal svou maminku.
Ať si nemyslíte, že jsem podivín, ať mě máma doporučí, usmál se.
Ty jsi vážně blázen, řekla jeho mamka s takovým úsměvem, že bylo jasné, jak Petra zbožňuje.
A zatímco Petr šel s Natálkou pro popcorn, jeho mamka povídala.
Můžeš mi tykat? Petr taky vyrůstal bez otce. Čtyřikrát jsem byla vdaná, poslední manžel byl dokonalý, Petr je celý po něm. Osudem však nestihl Petra vůbec poznat, infarkt, rodila jsem dřív nevím, jak jsem přežila. První tři manželé pomáhali Proč se tak tváříš? Jsme v pohodě, první mě pořád miluje, druhý byl trochu jinak orientovaný, třetí měl žen moc rád, já mu nestačila. Snažili se Petra nahradit, ale otec je otec. Proto má k Natálce tak blízko taky ho děti škádlily. Chodila jsem za učiteli, marně! Co on všechno dělal, aby se klukům vyrovnal, jednou šlo dokonce o život
Zajímavá žena, štíhlá, menší postavy, s fialovými vlasy, v kostýmu značky Katerina Geislerová a s knihou Šabachové v ruce. Haně byla velmi sympatická.
Ničeho se neboj, Petr je zlatý, má dobré srdce. Myslím, že se mu líbíš, mrkla.
Hana zčervenala. To tak ještě chybělo! Věděla, že to má zarazit, ale Natálky jí bylo líto
Po filmu podala peníze za lístky Petrovi, ale ten zavrtěl hlavou.
Když zvu holky do kina, platím já!
To Hanu pobouřilo byla zvyklá být nezávislá, platit si sama. A že se jí líbí? Nesmysl.
Když je Petr zavezl až domů, Natálka se zeptala:
Petře, kam půjdeme příště?
Natálko! napomenula ji Hana.
Holčička si rozpačitě zakryla pusu.
Mohli bychom jít do Přírodovědeckého muzea, navrhl Petr, zdánlivě ignoroval její oslovení. Co myslíš?
Paráda! Mami, půjdeme?
Jděte sami, odpověděla Hana netečně. Vezměte s sebou paní Evu, říkala, že má motýly moc ráda.
Vyskočila z auta první, chtěla to celé rychle ukončit. Na odchodu ještě slyšela, jak Petr šeptá Natálce:
Když tu maminka nebude, můžeš mi říkat tatínku.
Tak Natálka získala nedělního tátu. Někdy chodila Hana s nimi, někdy pouštěla Natálku samotnou, když byla s nimi i paní Eva Hana stále brala Petra jako cizího a opatrného člověka, ač Natálka jásala, že je Petr legrace a že je s ním krásně. Hana jí sice věřila, ale citům bránila: prostě v životě to tak není, že přijede princ v Škodě a vše se změní. A Eva vždy Petra chválila, Hana přemýšlela kde je háček? Proč by taková žena nabízela svého syna obyčejné učitelce?
Ale Haně Petr postupně roztál srdce. Byl citlivý ponechal jí čokoládu před dveřmi, vždy se ptal, než Natálku někam pozval, při pohledu v autě její pohled hledal. Ale nejvíc si oblíbila paní Evu byla úžasná společenice! Kdyby Petr nebyl její syn, Haně by se právě s ní nejlépe radilo.
Jednou Petr zavolal a začal něco mluvit o kině. Natálka se přiřítila šeptem se ptala:
Je to Petr?
A spokojená si sedla vedle.
Ano, jasně, Natálka bude ráda, odpověděla Hana automaticky.
Počkejte… Já vás zvu, vás. Chci, abychom šli spolu, ve dvou.
Vzadu se ozval hlas paní Evy.
No konečně!
Mami! Přestaň poslouchat! Hano, promiňte Ona je jak radar.
V tom Natálka špitla:
Pozval tě do kina?
Hana se rozesmála.
Vidíš, já mám tu radar taky. Petře, já…
Neodmítejte, prosím! Jen jeden pokus! Slibuji, že budu gentleman!
Řekni jí o očích! Petře, řekni jí to o očích, co jsi říkal že má oči jako její maminka
Jako by ji někdo polil ledovou vodou. Hana nechápala co má její máma společného?
Petr začal něco říkat své mámě, potom Haně:
Hano, přijedu a vše vysvětlím. Smím?
Vysvětlení by se jí hodilo Hana chodila po bytě, dokud nepřišel, zatímco Natálka se posadila kreslit, jakoby něco tušila.
Měl jsem hned říct, začal Petr. Chystal jsem se, ale moc se mi líbíš Nechtěl jsem, aby sis myslela, že je to kvůli mojí mamince. Tvojí mamince, vlastně A taky jsem se bál, že mě budeš nenávidět. Vždyť kvůli mně zemřela
Mluvil zmateně, skákal z jednoho na druhé, díval se prosebně. Hanou to úplně třáslo, jako tehdy, kdy myslela, že Natálka zmizela.
Odpustíš mi?
Hana celý jeho monolog neřekla ani slovo, jen těžce vydechla:
Musím si to promyslet.
Mami, odpusť mu
Petr zalomil ruce Natálce, připomínal jí jejich pravidla. Znovu se zadíval na Hanu. Hana řekla jen:
Potřebuji čas. Chápeš?
Chtěla se ho zeptat na tisíc věcí, ale nedokázala to. Když pak zavolala Eva, a to se dozvěděla vše podrobně.
Nevěděl, že zemřela bránila jsem jeho duši. Pak jsem se prořekla a Petr se rozhodl vás najít. Tehdy vás chtěl jen poznat a nabídnout pomoc, ale dopadlo to s Natálkou a pak ty Zamiloval se na první pohled! Bál se, že to špatně pochopíš. Nevyčítej mu to Petr chtěl jen být chlap, jak mu chyběl otec, proto šel na led
Eva na Hanu netlačila, ale syna omlouvala. Zato Natálka tlačila pořád víc:
Mami, on je hodný! Má tě rád, řekl mi to! Může být můj opravdový tatínek, chápeš?
Hana chápala. Ale pořád to bylo jaksi Neprávě.
Uplynul měsíc, Hana s Petrem stále nemluvila. Nezvedala telefon, nečetla zprávy. A čím víc to odkládala, tím víc cítila potřebu zavolat ale připadalo jí to nemožné.
Jedné noci ji Natálka vzbudila plakala, že ji bolí bříško. Už večer si stěžovala, Hana to přičítala špatnému jogurtu. Teď však Natálka hořela Hana věděla hned, že je zle.
Třesoucíma rukama zavolala sanitku, potom sama neví proč Petrovi.
Přijel zároveň se záchrankou. V teplácích, rozcuchaný, rozespalý. Jel s nimi do nemocnice, uklidňoval Hanu a sliboval, že vše bude dobré, i když mu hlas selhával.
Zánět pobřišnice není tak zlé, opakoval. Bude to v pořádku, věřím tomu.
Hana ho sama chytla za ruku nevěděla, jestli proto, aby uklidnila jeho, nebo sebe. Na příjmu bylo chladno, bez svršků seděli těsně vedle sebe, zahřívali se navzájem.
K lékaři běžel Petr jako první, ptal se, jak dopadla operace. Hana seděla, ani se nehla. Kdyby se Natálce něco stalo, Hana by to nepřežila.
Nakonec vše dobře dopadlo. Lékaři operovali skvěle, Natálka se nevzdávala, bojovala, podle lékaře byla situace vážná.
Má dobrého anděla strážného, řekl lékař. Hana zašeptala: děkuji, mami!
Petr poděkoval lékaři, a ten jim poradil jít domů Natálku zatím neuvidí, odpočinout si musejí oba.
Dovezl Hanu až ke vchodu, čekala, že poprosí, aby mohl dál ale mlčel. Tak Hana řekla:
Za chvíli bude ráno. Chceš, uvařím ti kávu?
A uvědomila si, že vlastně chce, aby přišel. A zůstal. Navždy.
Natálka se uzdravovala překvapivě rychle všichni lékaři i sestry si toho všimli.
Protože mám mámu i tátu, říkala Natálka.
A nikdo kromě Hany a Petra netušil, proč ta holčička z toho má takovou radost.
Život je někdy plný překvapení a náhody přivedou do našich dnů lidi, kteří nám dají víc, než jsme dokázali sami očekávat. Hana pochopila, že spoléhat se na ostatní není slabost, ale síla a že láska často přijde tehdy, kdy ji čekáme nejmíň. Stačí jen nechat dveře trošku otevřenéA když jednou Hana odcházela ze školy a jemně sněžilo, zastavila se před domem a spatřila Petra, jak přidrží Natálce sáňky. Smáli se, byli do sebe zamotaní v bílých šálách, paní Eva jim mávala z okna, právě rozdělávala na stole velké puzzle. Hana chvíli jen stála, dívala se, jak se svět proměnil: obyčejný dům, obyčejní lidé a přesto křehké štěstí, které si vzájemně vlídně staví.
Natálka ji zahlédla první, rozběhla se naproti a shrnula vše do jediného, dětského, naprosto dokonalého shrnutí: Mami, dneska je nejkrásnější den!
Hana pohladila Natálku po tváři, vzala Petra za ruku, pustila všechny starosti, kterými byla léta svázaná, a tiše poděkovala za druhou šanci sobě, Natálce, i mámě, která ještě pořád někde byla nablízku.
V tom okamžiku věděla, že rodina není jen to, s čím se narodíme, ale to, co si dovolíme do života pustit. A někdy jednoduše stačí říct ano srdci, i když rozum říká, že ne.
Petrovy oči zářily až ke hvězdám, Natálka je obě sevřela kolem pasu a sníh padal tak něžně, jako by svět sám znovu psal pohádku právě pro ně.