Nedělní táta

Dobré zprávy

Nedělní táta

Od neděle do neděle Jaroslav prostě přežíval. Šest dní prázdnoty, pak jeden den života. A i ten byl rozkouskován telefonáty a harmonogramem, který stanovila jeho bývalá manželka Petra už před dvěma lety. Od desíti do šesti. Žádné zpoždění. Žádný fastfood. Žádné dárky jen tak. Protože on, Jaroslav, je přece jen funkce. Nedělní táta.

Dcera Miluška ho čekala před vchodem do paneláku s tváří přísného nočního hlídače. V jejích očích bylo: Máš zpoždění dvě minuty. Nebo Dnes máme podle plánu kino.

Chodili do kina, do Stromovky, do kavárny. Povídali si o škole, o filmech, o jejích kamarádkách. Nikdy o Petře. Nikdy o tom, co je po šesté, když ji vezl domů a Miluška, aniž by se ohlédla, šla k výtahu, k mámě a jejímu novému muži Pavlovi.

Pavel byl opravdový táta. Žil s nimi. Pomáhal s úkoly. O víkendech jezdili na jeho chalupu do Krkonoš. S Miluškou měli společné vtipy, společné fotky na Facebooku. Jaroslav se na ty fotky díval po nocích tajně a připadal si, jako by kradl něčí život.

Snažil se vtěsnat do svých osmi hodin všechnu tu tátovskou lásku, co se za týden nahromadila. Výsledkem byla křečovitost, neupřímnost.

Nešikovně se ptal:

Něco potřebuješ?

Miluška pokrčila rameny:

Mám všechno.

A to mám všechno bolelo víc než jakákoliv urážka. Znamenalo: mám domov. Ty jsi navíc.

***

Všechno se sesypalo v jedno úterý.

Volala Petra. Její hlas, obyčejně pevný a rázný, byl unavený, rozklepaný.

Jardo… ohledně Milušky. Ona mají podezření na nádor. Zhoubný. Potřebuje složitou operaci. Drahou.

Svět se smrskl na jeden bod v telefonu. Pak Petra, jako by sebrala veškerou sílu, začala mluvit o penězích. Že s Pavlem mají nějaké úspory, ale nestačí to. Prodávají auto. Shánějí možnosti. Neprosila. Prostě konstatovala. Kolega v neštěstí.

Jaroslav všeho nechal. Hnal se do Motola. Viděl Milušku, malou a vystrašenou v nemocničním pyžamu. Srdce měl na cáry.

Vedle ní na židli seděl Pavel. Držel jí za ruku, cosi šeptal. Miluška na něj hleděla, hledala u něj oporu.

Jaroslav stál ve dveřích. Nadbytečný. Nedělní táta v úterý jaksi mimo scénu.

Tati usmála se Miluška slabě.

To tati znělo jako záchranné lano. Udělal krok dopředu, ale zvládl jen neobratně ji pohladit po vlasech:

Bude to v pohodě, beruško.

Prázdná, povinná slova…

Petra čekala na chodbě u okna. Koukla skrz něj, řekla:

Peníze jestli můžeš.

Mohl.

Měl jeden poklad sběratelskou kytaru, Gibsona z roku 1972.

Sen mládí, za velké peníze.

Prodával ji sotva za polovic, hlavně rychle. Přeposlal Petře peníze. Anonymně. Nechtěl poděkování. Nechtěl, aby si Miluška myslela, že jeho lásku lze vyčíslit v korunách. Ať si myslí, že to zařídil Pavel. On může být hrdina. Jaroslav ne. Jemu zbyla povinnost.

***

Operace byla naplánovaná na čtvrtek. Ve středu večer už to Jaroslav doma nevydržel, šel znovu do nemocnice.

V pokoji byla Petra. Pavel někde vyřizoval papíry. Miluška ležela se zavřenýma očima, ale nespala.

Mami, špitla, řekni tomu doktorovi, co tu byl ráno, ať už neříká vtipy. Nejsou vtipné.

Dobře, odpověděla Petra.

A Pavlovi řekni, ať mi nečte o podnikání. Je to nuda.

Řeknu.

Jaroslav stál za závěsem, bál se vejít. Slyšel, jak Miluška zmlkla, a pak zašeptala ještě tišeji:

A mýho tátu řekni mu, ať přijde. Jen sedět. Potichu. A ať čte. Jako dřív. Hobita.

Jaroslav ztuhl. Srdce mu bušilo až v krku.

Jako dřív

***

To bylo před rozvodem. Čítával jí před spaním, měnil hlasy trpaslíků a elfů.

Petra vyšla na chodbu, uviděla ho a kývla ke dveřím:

Jdi. Ale moc dlouho ne, potřebuje klid.

Vešel, sedl si k posteli. Miluška otevřela oči.

Ahoj, tati.

Ahoj, kočko. Hobit?

Hm.

Knížku neměl, našel text na mobilu. Začal číst.

Potichu, monotónně, vynechával slova, pletl se. Hlasy neměnil. Prostě četl. Oči mu vlhly, písmenka rozmazaná. Cítil, jak její ruka v jeho dlani slábne.

Četl možná hodinu. Možná dvě. Dokud z hlasu nezbylo chrčení. Dokud neusnula. Když chtěl jemně vytáhnout ruku, Miluška ve spánku ji sevřela ještě pevněji.

A tehdy, koukaje na její spící a vyčerpanou tvář, dovolil si to, co si nikdy nedovolil. Naklonil se a šeptem, který slyšely jen keramické stěny nemocničního pokoje, řekl:

Odpusť mi, holčičko. Za všechno. Tak moc tě mám rád. Drž se. Kvůli mně. Tvému nedělnímu tátovi.

Nevěděl, jestli to slyšela. Doufal, že ne.

***

Operace trvala dlouho. Jaroslav seděl na chodbě naproti Petře a Pavlovi. Oni byli spolu.

On sám.

Ale samota už nebyla prázdná. Byla plná tichého čtení a těžké, hřejivé dlaně vlastní dcery.

Když vyšli lékaři a řekli, že je po všem, nádor je nezhoubný, Petra se rozplakala do Pavlova ramene.

Jaroslav vstal, odešel k oknu. Zaťal pěsti, aby nevyjekl radostí.

***

Milušce se vedlo líp. Za týden byla na standardním pokoji.

Pavel, jak se na pravého tátu sluší, běhal po doktorech, řešil papírování.

Jaroslav chodil každý večer. Četl. Mlčel. Občas koukali na nějaký seriál.

Jednou, když už odcházel, ho Miluška zastavila.

Tati.

Jsem tu.

Vím, žes to byl ty. Ty peníze Máma nic neříkala, ale slyšela jsem, jak se s Pavlem hádali. On chtěl prodat podíl ve firmě, máma řvala, že nemůže, žes už dal všechno, žes prodal kytaru.

Neřekl nic.

Proč? zeptala se. My nejsme přece spolu

Vy jste moje rodina, přerušil ji, a to se neřeší.

Miluška na něj dlouze koukala. Pak natáhla ruku. Měla na dlani starou, ohmatanou papírovou záložku s nápisem dětským písmem: Pro nejlepšího tátu od Milušky.

Vyrobila ji snad před sedmi lety…

Našla jsem to v jedné staré knížce, když jsem byla doma na víkend. Vem si ji. Aby ses neztrácel ve stránkách

Vzal si záložku. Papír byl ještě teplý od její dlaně.

Tati, řekla znovu, tentokrát pevným, dospělým hlasem. Ty nejsi jen na neděle. Ty jsi navždycky. Chápeš?

Nevěděl, co odpovědět. Jen přikývl a v dlani sevřel záložku.

Pak rychle vyšel na chodbu. Protože chlapi, i ti nedělní, přece u dcer nepláčou…

Jen zešílí štěstím a bolestí někde v koutě, tisknouc papírový klíč od minulosti, která, jak se ukázalo, je tím nejskutečnějším přítomnem.

***

Další neděli přišel Jaroslav ne v deset, ale už v devět. A odešel ne v šest, ale mnohem později.

S Miluškou beze slova koukali z okna na uklidněnou Prahu. Bez harmonogramu.

Jenom proto, že je její táta.

Navždycky.

Rate article
Add a comment