4.června2026 deník Viktora Nováka
Šárko, už se najíme! Dost už ležíš! ozval se můj hlas zpoza dveří, když jsem vstoupil do kuchyně.
Hlavy mi praskala, hrdlo bolelo jako po kousnutí rozmarýnu, nos byl ucpaný. Pokusila se vstát tělo se chvěl jako z bavlny. Není divu, že se nakazila. Celý týden se táhla horká léto, a včera večer najednou přepadl sníh se zimním deštěm. Jara se probudilo. Taxi v takovém počasí nechtělo přijít, takže jsem musel z práce jet na městské autobusové linky. Čekal jsem půl hodiny na plný mikrobus, sotva jsem se vešel dovnitř, a pak jsem musel pěšky uběhnout od zastávky dál než obvykle. Šárka prosila, aby ji vyzvedl na cestě.
Šárko, jsem s Arturkem u mé matky. Přijedeme pozdě, řekl jsem jí.
Jak vždy.
Nakonec Šárka dorazila domů v pozdních hodinách, celá promáčená a mrzlá. Mrkla na hodiny osm hodin ráno, sobota.
Vítku, přines mi prosím teploměr! požádala.
Cože? Jsi nemocná? A snídaně? zeptal jsem se překvapeně.
Co, snídaně sami? odpověděla.
Co tím myslíš? nechápal jsem. A Artur?
To je už deset let, co je tady! A ty jsi dospělý muž. Připrav si vajíčka! Nechť ti syn pomůže. Vždyť jsem ho učila vařit, už je velký.
Učila jsi ho vařit? vykřikl jsem.
Ano. A co na tom? Celý den leží na telefonu a nic nedělá. pokrčila rameny Šárka.
Jsi úplně šílená? On je muž! Muž nemusí vařit, to je ženská práce! zalekl jsem se. Tak dobře. Jedeme k rodičům, protože ti už není do nás. Zítra večer se vrátíme.
S tím jsme se rychle sbalili a odjeli k rodičům mé matky Elišky. Šárka se s těžkostí posadila, našla teploměr, zapnula konvici a zamyslela se:
Proč se to stalo? Kde ten okamžik, kdy jsem mohla nechat manžela připravit jídlo i pro sebe, když jsme oba nemocní? Kdy se najednou všechny domácí povinnosti přenesly jen na mě?
Teploměr ukázal 39,2°C. Šárka vypila léky a šla spát.
Později ji probudil telefon. Volala matka:
Šárko, proč nepřijímáš? Vždy jsem zvykla, že mi voláš ráno ztratila jsem tě. řekla Eliška Alexandrovna.
Mami, trochu jsem chorá, vzala jsem si léky a usnula jsem. zamrkala Šárka.
Aha, trochu! Kde je Vít? S Arturkem u tvé maminky? zamumlala.
Jdeme s Arturkem pryč, abychom se nenakazili. odpověděla těžce.
Vážně? Aby ses nenakazila Ať se radši nepřetěžuješ, jinak budeš muset sama umýt nádobí! křičela.
No, mami! chtěla jsem se bránit, ale ona mi nevřela.
Nezlob se! Mám právo být naštvaná. Dala jsem tě k ženě, ne do otroctví! Měříš si teplotu? zeptala se.
Jo, ráno byla vysoká. Teď je trochu lépe, ale síly mi chybí. povídala.
Lež! Táta tě přijde vyzvednout a postaví tě na nohy! Jedna sama nebýt nemůže, čekej. řekla a odložila hovor.
Šárka tiše vstala, umyla se, sbalila si notebook a připravila se na příchod otce.
Ó! zakřičel táta, když mě uviděl.
Co, tati? Co se děje? vyděsil jsem se.
Aha, to jsi ty! zachoval klid a vzal mi tašku. Myslel jsem, že už mám své poslední chvíle. Byl jsem bledý jak smrt.
Tati, proč mě tak vyděsíš? usmála jsem se a podala mu ruku. Jedeme?
Jedeme. Drž se mě, jinak tě vítr odnesou! pomalu hoďme se do auta. Jsi vyčerpaná, chudá. Ne, dcera, matka má právo, jako kdyby tě darovala do otroctví. Odpusť, ale vypadáš špatně.
Nechtěla jsem se hádat, byla jsem vyčerpána. Rodiče měli teplo, dobré jídlo a pohodlí. Eliška Alexandrovna se o mě postarála a večer jsem se cítila o něco lépe. Zavolala jsem Viktorovi, abych mu řekla, že doma nejsem, a slyšela jsem jeho líný hlas:
Co chceš říct? Léky ti nepřinesu. Dal jsem si pivo s otcem. Cože? Je sobota, díváme se na fotbal.
Pak předal sluchátko mému otci.
Šárko! Jsi žena! Nemůžeš si dovolit lenošit a nechávat muže hladovět! Co je důležité v rodině? Aby muži byli nasyceni, v teple a nebránili nám! A ty? Zvládneš to po tabletě! kousla mě Ksenie, sousedka.
Má matka, která procházela kolem, se vtrhla do hovoru:
Moje milá švagrová! Muž je slabý? Nebo nemocný? Nebo jaký musí být, aby byl v teple, nasycený a neobtěžoval?
Proč slabý? Rodinný! Všichni muži jsou takoví. odpověděla Eliška.
A co, že chlapci odjeli, aby Šárku nerušili? zamručela Ksenie. Našla se léčba! Zdravá, jen líní. Zapomněla na své muže! A oni jsou přece rodina! No nic, postarám se o kluky! A vaše dcera kukačka!
Eliška mlčky hleděla na ztichlý telefon.
Dcero, co to chceš? Jsi ještě mladá! To je už moc. zuřila.
Pak přišla zpráva od mě:
«Šárko, pošli peníze, prosím, nevybírá se mi výplata. Na Arturka jsem utratil. Musel jsem zaplatit i jeho věci!»
Všechno platím já nájem i potraviny celý měsíc. To je normální? zaskočila jsem.
Jasně. To je tvoje byt! Pošli už, jdu do obchodu!«
Nemám peníze, všechno jsem utratila za léky. lhala jsem.
Cože? Naše nemoc tě draze stojí! Požádej rodiče. přišla nabídka.
Požádej svou mámu, překvapila mě Šárka.
Co? Nechápe, kam jsem výplatu utratil. Viktor.
Já taky ne. odpověděl.
Jsem dospělý muž. Mám své výdaje. Nemusím se před tebou ani před maminkou omlouvat! Jsem v obchodě. Pošli peníze!« křičel.
Nepošlu, stručně jsem odpověděla.
Po té, co jsem mu napsala, že jsem lakomá, nevděčná, špatná matka a žena, jsem konečně odpověděla své mamince:
Nemusíš, mami! Už to nepotřebuji.
Celý večer a noc posílali Viktor a Eliška na mě rozzlobené zprávy. Vypnula jsem si zvuk.
Nedělní ráno, když rodina snídala, zavolal mi Viktor:
Šárko, zůstáváme s Arturkem u mamky. Miluje nás víc než tebe! Říkala, že ještě neví, jakou bude matkou. Já to přehlížel. Jsi žádná matka! Kukačka! ukončil hovor.
To je skvělé! Co řekneš? zeptal se mě Igor Semenovič.
Vidím jen rozvod! Nechci. zamračila jsem se nad velkým omeletovým talířkem s pažitkou. Rozhodla jsem se.
Výborně! Mamka, odjíždím. Dorazím pozdě k obědu. křikl otec při odchodu.
Šárko, dej si léky, vypni telefon a jdi spát. Musíš se zotavit. řekla mamka s úsměvem.
A tak jsem tak učinila. Dnes je neděle, zítra jdu do práce. Můžu si ještě dopřát spánek.
Ráno jsem se probudila k obědu, otec už byl doma.
Tady. To jsou tvoje věci. Můžeš je vyhodit. podal mi nový balíček klíčů.
Co? nechápala jsem.
Zaměnil jsem zámky v bytě, sbalil věci Vítka a Artura a odvezl je k svatebnímu šachti, kam se podíváme, až je vrátíš. Zůstaneš u nás zatím? Nechoď k telefonu. Bude bezpečněji. vysvětlil otec.
Mezitím mamka v kuchyni připravovala dobroty, o čem snili otec i já. Šárka podala žádost o rozvod. Dostala po sobě spoustu výčitek: hloupá, rodinu rozbilá, kukačka, neděkovná matka a to jen ty nejlehčí. Přesto byla poprvé v životě šťastná.
Rozvod proběhl rychle; neměli žádné děti ani společný majetek. Rok po svatbě Viktor usoudil, že je levnější vzít si syna k sobě, než platit výživné. Jeho bývalá manželka s tím neměla problém. Jen zapomněl Šárce požádat o radu a nepřipomněl, že Artur potřebuje oblečení a školní pomůcky, a že byt, kde syn bydlí, patří Šárce. Zapomněl na vše, i na mě. Protože jsem muž, a tak to jde, myslel si.
Soud nakonec vše spravedlivě rozdělal.
Dnes jsem si koupila auto, abych už nečekala na špatné počasí, a už se těším, co přinese život ve svých 27 letech po těžkém rozvodu.
**Osobní lekce:**V životě je důležité stát si za svým, respektovat vlastní potřeby a nenechat se pohltit očekáváními druhých. Naše štěstí začíná u sebe samých.