Nedávno jsem potkala ženu, která se svou půldruhého roku starou dcerkou procházela ulicemi Prahy, ponořená do vlastních myšlenek, téměř bez povšimnutí okolí. Kdybych na ni nezavolala, prošla by přímo kolem mě. Když mě uviděla, na okamžik ji tvář ožila radostí, ale vzápětí se na ni vrátil výraz zvláštního smutku a apatie. Nedalo mi to a zeptala jsem se, co ji tak trápí. A ona mi do detailů svěřila svůj příběh plný rodinných zmatků.
Vzali se z lásky. Jejich zásnuby byly krásné, plné něhy a vzájemného porozumění. Po svatbě ji manžel, Tomáš, doslova rozmazloval. Společně hledali klid a harmonii, i když se jejich životní cesty na chvíli rozcházely.
Potom přišla na svět jejich dcera, malá Anežka, a všechno se náhle změnilo. Tomáš najednou poznal, co obnáší být rodičem, a moc se mu to nezamlouvalo. Pracoval z domova a plačící či neklidné dítě mu v tom překáželo. Především samozřejmě péče o dcerku ležela na jeho ženě Evě, ale Tomáš si občas také vyslechl, že by měl být víc zapojený.
Když si Tomáš uvědomil, že Eva je na rodičovské dovolené a jejich rodinný příjem je citelně menší, začal situace zneužívat. Veškerou starost o dítě nechával na Evě a časem trval na tom, aby se vrátila do práce, zatímco by se o malou Anežku měli postarat její prarodiče.
Vůbec nenaslouchal Evy vysvětlením, že babičky nemají tolik síly starat se o tak malé dítě. Jeho argumenty byly pouze o tom, že je potřeba víc peněz do rozpočtu, že on už všechny možnosti prověřil i celodenní školky aby se vlastní péči vyhnul. Od té doby přestal Evě dávat peníze na nákup potravin, začal vše obstarávat sám, protože měl pocit, že Eva prý utrácí moc a nakupuje zbytečnosti.
Evu to úplně vyčerpávalo, a tak čím dál častěji utíkala z bytu ven s Anežkou chodila na procházky do Riegrových sadů, nebo na dětská hřiště, jen aby nemusela být doma s Tomášem.
Zoufalá kamarádka se mě nakonec zeptala, co má dělat, ale já jsem pro ni neměla žádnou radu. Rozvod pro ni nebyl řešení přes všechny ty chyby Tomáše ho Eva stále hluboce milovala a byla na něj příliš fixovaná. Navíc si přála, aby Anežka vyrůstala s oběma rodiči pohromadě. Byla už unavená z neustálého obviňování, že nevydělává peníze, když za tím sama nemohla.
Na rozloučenou jsem jen tiše pronesla pár frází jako: Drž se, Evi, Všechno se časem srovná, a Musíš být silná. Opravdu upřímně doufám, že to tak bude.