„Je mi z tebe na zvracení,“ řekl manžel a odešel spát do jiného pokoje, dokud se „neuvidí do pořádku“.
Mám tříměsíční dítě. Tři měsíce žiju s pocitem, že jsem ztratila nejen sebe, ale i tu, kterou jsem bývala. Nejsem jen máma – jsem pračka, mixér, sanitka, polštář, na kterém můj potomek usíná, a současně terč výčitek pro všechny ostatní. Protože v této rodině se zdá, že musím být zároveň i modelka.
Před těhotenstvím jsem se o sebe starala. Ne proto, že by mě někdo nutil, ale protože se mi to líbilo. Upravené nehty, čisté vlasy, hladká pleť, štíhlá postava – hrdě jsem nosila, jak vypadám. I když už mi rostlo břicho, snažila jsem se udržet formu, hlídat stravu, chodit plavat. Nejsem líná. Byla jsem žena, která se měla ráda.
Po porodu se všechno změnilo. Jako bych neporodila, ale prošla válečným konfliktem. Tělo bolelo, jako přes něj přejel tank. Švy, bezesné noci, nekonečný pláč, kojení, koliky, strach, že dělám něco špatně. Ztratila jsem se, ano, ale ne proto, že bych chtěla – dítě vyčerpalo veškerou mou energii, čas a sílu. A nikdo nepomohl.
Manžel tvrdí, že jsem se „přestala starat“. Že mi „nezáleží“ na tom, abych vypadala dobře. Rád bych viděl jeho, kdyby jen den žil v mé kůži. Jeho matka, moje tchyně, mě rovnou srovnává se sebou: „Já v tvém věku jsem s miminkem všechno stíhala! A byla jsem krásná, a manžel spokojený.“ Jenže ona „stíhala“, protože jí neustále někdo pomáhal – babičky, sestry, sousedky. Já nikoho nemám. Máma je v jiném městě. Tchyně přijde „na kafe“ na pět minut jednou týdně, mrkne na dítě – a odchází s výrazem, jako by právě splnila hrdinský čin. A manžel? On je „unavený z práce“. To je vše.
Před pár dny mi řekl, že je mu „zle“, když se na mě dívá v obnošeném pyžamu se špinavým drdolem. Že bych si aspoň doma mohla „osvěžit tvář“. Pleťová maska, řasenka, lesk na rty – prý to není tak složité. Je pro něj těžké žít vedle ženy, která se o sebe nestará.
To byly dýky. Ne, nepřeháním. Přesně to to bylo. Jako by mi vytrhl srdce a rozšlapal ho po podlaze. Nejsem robot. Je mi smutno. Bolí to. Taky bych chtěla spát. Také bych chtěla do sprchy. Také toužím po tichu aspoň na půl hodiny. Ale nikdo to nevidí. Všichni ale vidí: není nalíčená. No jasně. Katastrofa.
Odešel spát jinam. Demonstračně. Jako by řekl: „Až budeš zase člověk, vrátím se.“ Mezitím jsi jen unavený stín.
Máma mi tvrdě řekla: „Láska tam není. Tečka. Rozveď se.“ Nemůžu. Pořád ho miluju. I přes všechno. Nechci ničit rodinu. Nechci, aby dítě vyrůstalo bez otce. Ale čím dál častěji si říkám, že má možná pravdu. Že kdyby mě skutečně miloval, nejen by se díval, ale viděl by. Netrhal by do mě, ale pomohl. Neodvracel by se, ale objal. A pak bych se možná zase cítila jako žena.
Co mám dělat – nevím. Zatím jen žiju. Den za dnem. Od bezesné noci k rannímu křiku. Od pláče dítěte k odsuzujícímu pohledu manžela. A jen v těch nejvzácnějších chvílích, kdy dítě usne, sedím ve tmě a vzpomínám na tu, kterou jsem byla. Krásnou. Usměvavou. Lehoučkou. Jistou.
A ptám se: vrátí se někdy?