Nechtěné dítě
Jak chcete pojmenovat svou holčičku? Starý lékař se profesionálně usmíval na svou mladou pacientku.
Ještě jsme se nerozhodli, vložila se do hovoru Natálie, která seděla na židli vedle postele. To je důležité rozhodnutí. Veronika si to musí pořádně promyslet.
Já ji žádné jméno dávat nechci. K překvapení všech to prohlásila sama mladá maminka. Já si ji s sebou neodvedu. Napíšu se jí zřeknutí.
Co to říkáš? Natálie vyskočila a probodla Veroniku zlým pohledem, pak se obrátila na doktora. Vůbec neví, co mluví! Samozřejmě, že si malou vezmeme.
Stavím se později, odpočívejte. Lékař neměl zájem přihlížet rodinnému sporu a rychle se vytratil.
A jakmile za ním zaklaply dveře, matka se na Veroniku vrhla s výčitkami.
Jak můžeš něco takového říct? Co si o nás lidi pomyslí? Už tak nám stačilo, že jsme museli odejít z Pelhřimova a začít znovu v Brně, všechno v tichosti. To dítě musí zůstat v naší rodině.
A kdo za to může? Veronika pohlédla ženě zpříma do očí. Kdybys mě bývala tehdy poslechla, nic z toho by se nestalo. Klidně bych odmaturovala a mohla dál na vysokou. Takže, jestli to dítě tolik chceš, klidně si ho nech.
Dívka se otočila ke zdi a tím dala najevo, že je konec. Natálie se ještě několik minut snažila Veroniku přesvědčit, ale příchozí sestřička ji požádala, aby odešla. Pacientka potřebovala klid.
Veronika zůstala na pokoji sama. Tiché vzlyky tlumila do polštáře a v duchu prosila všechny svaté, aby už to celé už skončilo.
Náhle zaklepání na dveře ji přimělo rychle si utřít slzy. Zhluboka se nadechla a řekla:
Dále.
Čekala, že uvidí někoho ze sestřiček nebo snad otce. Ale dovnitř vešla úplně cizí žena.
Mohu vám nějak pomoci? Kdo ví, kolik sil ji stálo udržet masku klidu!
Slyšela jsem náhodou. Bavily se tu sestřičky na chodbě, žena rozpačitě přešlapovala a neodvážila se zeptat přímo.
Ano, je to pravda. Chci se dítěte vzdát. Stačí vám to?
Viděla jsem vaši matku
To není moje matka! vyhrkla Veronika, poprvé ztratila kontrolu. Jen macecha. Myslí si, že je lepší než ostatní. Moje máma pracuje v zahraničí.
Omlouvám se, nechtěla jsem vás ranit, žena byla zmatená. Jenom mě to bolí, mám sama tři děti a léta jsem strávila v dětském domově. Je mi malé tak líto! Vždyť za nic nemůže.
Tak malé děti si vezmou rychle, tak mi říkali, pokrčila rameny Veronika. Ani ji neunesu v náručí, natož něco víc. Kdyby se mi Natálie tehdy do života nemíchala, nebyla bych teď tady.
Vždyť už jsi dospělá, můžeš si rozhodnout sama. Je ti víc než patnáct, ne?
Prý ostuda! napodobila macechu Veronika. Jak se pak lidem ukážeme?
Nerozumím
Povím vám to, ušklíbla se dívka. Třeba mě přestanete soudit.
**********************************************
Poslední rok na gymnáziu byl pro Veroniku nešťastný. Její jediný kluk, Pavel, musel na vojnu, a do třídy přišel nový spolužák. Pražský frajírek, poslaný do Jihlavy za trest od vlastního otce, dělal problémy všem dívkám. Nešlo mu o city, jen o další zářez. Právě proto ho i poslal otec pryč kazil mu pověst.
Matouš nosil drahé dárky, vozil holky do kaváren, na diskotéky. Jedna po druhé podlehla jeho šarmu a doufala, že si je vybere.
Jediná Veronika odolávala. Milovala Pavla a nikoho jiného nechtěla. Matouš to po čase údajně pochopil a přešel k jiným dívkám. Tak si to aspoň myslela.
Jak se spletla!
Koncem prosince slavila kamarádka ve třídě narozeniny. Dorazili všichni, i Matouš. Jeho cíl ale nebyla oslava.
Uprostřed večírku Veronice zazvonil telefon. Odešla si zavolat a když se vrátila, u jejího místa seděl Matouš. Neřešila to, ale brzy se jí udělalo špatně
Ráno sotva otevřela oči. Vedle ní ležel spokojeně se usmívající Matouš.
Vidíš? Tak dlouho jsi dělala ctnostnou, řekl pobaveně. Můžeš to brát jako dárek. Upřímně, vůbec by mě nenapadlo, jaký je ten tvůj Pavel trouba.
Dostat se domů bylo náročné. Motala se, v hlavě jí hučelo, lidé se na ni dívali s odporem.
K domu ani nepotřebovala klíče, zazvonila rovnou. Věděla, že bude Natálie doma.
Kdes byla? soptila macecha. Nepřišla jsi domů, nebereš telefon, a vypadáš No, radši mlčím! Kdyby tě takhle viděl otec
Zavolej doktora a policii, přerušila ji Veronika. Chci podat trestní oznámení. Ať ho zavřou.
Natálie se zarazila. Dala si věci dohromady.
Kdo?
Matouš, kdo jiný, Veronika sotva mluvila. Nikdo jiný by si to nedovolil. Zavolej, nebo jdu sama.
Počkej, zamyslela se Natálie. Vždycky hledala prospěch. Stejně by ho z toho někdo vysekal. Uděláme to jinak. Obrátím se na jeho otce, ať zaplatí odškodné.
Tos zešílela? Veronice to vyrazilo dech. Odškodné? Já půjdu rovnou na policii!
Nikam nejdeš! chytila ji macecha za ruku a zatáhla do pokoje. Na odpor už Veronika neměla síly. Ty nakonec zůstaneš ta špatná. Na vesnici si na tebe každý ukáže. Já to vyřeším.
Veronika už neměla telefon, asi ho ztratila cestou nebo nechala u kamarádky. Ven vyjít nemohla Natálie zamkla dveře. Hlava jí třeštila, jen postel jí nabízela útočiště.
Po pár dnech odešla k babičce. Ta žila na Vysočině, sto kilometrů od nich, a už byla nemocná. Nechtěla ji ale ještě víc trápit, musela předstírat, že je všechno v pořádku.
Po měsíci ale Veronika zjistila pravdu bude mít dítě.
Natálie skákala radostí. Tahle holka jim zajistí dobrý život! Dědeček zaplatí velkorysé odškodné za syna. Musí jen mlčet, aspoň do pátého měsíce.
Nikdo se Veroniky neptal, co chce ona. Jakmile zmínila možnost potratu, začala Natálie v domě dělat peklo a na Veroniku dohlížela i na záchod.
Potenciální dědeček moc nadšený nebyl, ale peníze poslal. A slíbil platit dál slušné alimenty.
************************************************
Už to chápete? Kvůli tomu dítěti jsem si tolik vytrpěla. Pavel mě opustil, nevěřil mi ani slovo. Kamarádky na mě zanevřely, museli jsme se přestěhovat. Ani maturitu jsem neudělala!
Promiň, myslela jsem si své a neznala jsem okolnosti, žena rozpačitě sklopila oči. Ale ta holčička za nic nemůže.
Veroniko, musíme si promluvit! V pokoji se rázně objevila Natálie a táhla za sebou manžela. Prosím, odejděte. Tohle je rodinná záležitost!
Žena pohlédla na Veroniku soucitně a odešla, pevně zavřela dveře.
Nenechám ti zničit všechno, co jsem naplánovala. Necháš tu dítě, domů se už nevracej. Kam půjdeš? Milovaná babička zemřela, byt připadl strýcovi. Budeš žebrat na ulici?
Ne, pojede se mnou. Do pokoje vstoupila elegantní žena. Veronice se rozzářily oči.
Mami! Ty jsi přijela!
Samozřejmě, že jsem přijela. Nemohla jsem tě tu nechat, když ti je zle, pevně ji objala její máma Alžběta. Kdybys mi to všechno řekla dřív, dávno bych si tě vzala k sobě. Myslela jsem, že ti tady bude lehčí dokončit školu.
Myslela jsem, že mě nechceš, rozplakala se Veronika. Pořád byla uvnitř malá holka.
Někdo tvrdil, že nechceš být se mnou, dárky se mi vracely zabalené, nedala ses mi dovolat. Myslela jsem, že mi nemůžeš odpustit. No, nic, máma jí otřela slzy. Pojedeme pryč a všechno to necháš za sebou
********************************************************
Veronika tehdy odjela. Holčičku si odvedla Natálie s nadějí na lehký život. Ale když se o tom všechno dozvěděl dědeček, přijel do Brna a malou si vzal. Matouš musel dítě uznat, i když se vzpouzel.
Veronika našla konečně klid. Byla u své mámy, u člověka, který nikdy nezradí a vždy pomůžeKdyž Veronice přišel první dopis od mámy z ciziny, otevřela ho s třesoucíma rukama. “Začneme znovu, už brzy,” stálo na pohlednici se zasněženým horským městem. V novém bytě za hranicemi, v kuchyni malované světlem a kávou, plakala tiše mezi větami slovníku. Krůček po krůčku obnovovala zničenou sebedůvěru, skládala maturitní otázky v jazyce, který jí předtím zněl cizí.
Jednoho večera našla v šuplíku starou dětskou fotku holčička v náručí matky, smích tolik podobný tomu, jaký slyšela právě teď z vedlejšího pokoje. Alžběta tam s Veronikou skládala puzzle, smála se, jak kousek nepasuje. Bylo to poprvé, kdy ji napadlo, že domov nemusí mít pevné zdi, že se může rozrůst, když ho člověk otevře.
Občas se jí zdál sen z nemocniční postele slyšela pláč miminka, rozmazaný obličej holčičky. Ale pak se probudila, máma byla nablízku a slunce stálo v závěse nad oknem.
Měsíc po poslední bouřce přišel nový dopis. “Tvoje dcera je v pořádku, mají se spolu dobře,” psal někdo jiný, pevným písmem. Fotka holčička v letních šatech na dětském hřišti, vedle starého pána s laskavýma očima. Veronika chvíli tiše přejížděla obrys obálky. Slzy jí tentokrát stékaly vděčnou, tichou řekou.
“Někdy tě možná pozná,” zašeptala večer mámě. Alžběta ji jen pohladila po vlasech.
A právě tehdy, uprostřed nového života, když se konečně dokázala sama na sebe usmát v zrcadle, pochopila, že minulost nezmizí, ale přijde čas, kdy přestane bolet.
A teprve pak skutečně poprvé vydechla a dovolila si věřit, že její příběh začíná znovu.