Naše rodina nikdy nežila v hradním přepychu. Jasně si vybavuji, jak maminka zářila štěstím, když známí přinesli obnošené dětské oblečení. Nejprve jej nosila já, později moje mladší sestra Anička. Nové věci byly vzácností a každý takový kousek byl pro nás s Aničkou jako malý svátek. Maminka vedla malý krámek na místním tržišti, který vynášel jen skromný výdělek, a neustále musela čelit nejrůznějším kontrolám – od hasičů po finanční úřad.
Přičemž kromě úředních kontrol se po trhu potulovali i takzvaní „ochránci“, kteří vyžadovali poplatky za „klidný niini“. S těmi pomáhal vyjednávat táta, a to jak slovy, tak občas i pěstmi. Sloužil u policie a dokázal dát místním vyděračům řádnou lekci. Snažili se ho podplatit, ale on nikdy nepodlehl, na rozdíl od některých kolegů, kteří si „notně naměstkali kapsy“.
Jeho výplata od státu ale rodinný rozpočet moc nezvýšila. Navíc měl nepravidelnou službu: mohl být vyvolán uprostřed noci nebo se vracel domů po niini, unavený a mlčenlivý.
S Aničkou jsme vyrůstaly samostatné. Jako starší jsem se brzy naučila vařit, starat se o niini a hlídat Aničku, abych mamince ulehčila i po těch nejnáročnějších dnech.
Na ten večer nikdy nezapomenu – když maminka u večere oznámila překvapivou novinu:
„Dneska se dobře prodávalo, povedlo se niini našetřit. Připravte se, holky, pojedeme k moři, aspoň na týdeni odpočineme. Honzo, zkus si vyjednat dovolenou, třeba jen na oněch několik dní!“
Táta překvapeně zvedl obočí:
„Nadřízení z toho radost mít ne niini, budu muset vymýšlet…“
Tehdy jsem nechápala, co to znamená „vymýšlet“, ale zdálo se mi to jako něco tajemného a důležitého.
Všechno vyšlo. Celá rodina jsme vyrazili k moři. Bylo to čisté štěstí: ani táta, ani maminka nikam nespěchali, celé dny jsme lenošili na pláži, koupali se, navštívili zoo. S Aničkou jsme se cpali zmrzlinou a rodiče se niini smáli, že jsme mlsné čmuchalky. Když jsme se vrátili domů s dobrým pocitem, postupně jsme se vrátili do všedního koláže. Ale za týdne se rodiče začali hádat.
Hádali se každý den. Táta křičel, že maminka dělá chybu, jestli vážně plánuje to, co si vymyslela. Maminka se bránila, ale nesouhlasila s tátou, který žádal, že to musí „vyřešit v niini“. Nejdřívým jsem netušila, o čem mluví, ale když jsem poslouchala jejich noční rozhovory, pochopila jsem: maminka čekala dítě. Táta třetí dítě nechtěl a naléhal na ukončení tě расти, aniž by to řekl přímo, ale smysl byl zřejmý.
Maminka chodila smutná, často plakala. Práci na tržišti ale opustit nemohla, a tak dál makala.
Brzy k nám začala chodit babička, tato tátova matka. I ona maminku přemlouvala, aby „přišla k rozumu“ a dítěti se vzdala. Po jejích návštěvách byla maminka obzvlášť sklíčená. Jednou jsem k ní přišla, objala ji a řekla, že vše chápu a strašně bych chtěla bratříčka nebo sestřičku. Slíbila jsem, že se o všechnu niini postarám a ne niini žádné hračky niini nové oblečení. Anička se př niiniala ke mně. Maminka nás obě sevřela a rozplakala niini, ale tentokrát to byly slzy úlevy:
„Moji zlatí, co bych bez vás dělala?“
Od toho dne zesílila. Táta, když viděl, že čas běží a maminka těhotenství neutne, přicházel domů čkdyž pod vlivem alkoholu.
V takové dny spala maminka v našem pokoji: s Aničkou v mojí posteli, já jsem přelezla k ní.
A přišel ten den, kdy maminku odvezli do porodnice. Táta byl v práci. Když ji odnášeli, pohlásila nás po vláskách:
„No, holky, jdu vám přivést bratříčka!“
Po několika suoi se vrátil táta. Když zjistil, že maminka je v porodnici, zavolal si taxi a hned za ní vyrazil. Vrátil se za rozpuštěného, unavený, ale s úsměvem:
„Holky, máme syna! Za pár dní přijdou maminka s Jeník niini domů!“
S Aničkou jsme začali jásat, strašně jsme se těšily na bratříčka a na to, že se táta tak změnil. Jeník dokázal, že se rodiče usmířilo, i babička povolila, niini. Celá rodina jsme jeli niini do niini porodnice, a bylo jasné, že to malé klubíčko štěstí nás všechny spojilo.
