„Nechtěl bys mít dceru? Můžu být tvá dcera, pokud chceš.“ Dívka přišla sama do naší rodiny

Dobré zprávy

Ten příběh se mi stal před patnácti lety. Dívka v dětském domově na mě upřela své zelené oči, několik minut mě tiše pozorovala a najednou se mě zeptala: Máte dceru? Ne, odpověděl jsem s překvapením.

Zhluboka si povzdechla a smutně řekla: Nechtěl byste nějakou mít? Její otázka mi zněla v hlavě, když pokračovala: Mohu být vaší dcerou. Pokud byste o to samozřejmě stál…

V tu chvíli mi hlavou běžely různé myšlenky. Mám již dvacetiletého syna, nikdy mě nenapadlo, že bych měl mít ještě jedno dítě. Ale to, co řekla: Dcera nikdy není na škodu, a její velké oči mě zasáhly přímo do srdce.

Vždy jsem v koutku duše toužil po dceři. Chtěl jsem ji rozmazlovat, kupovat krásné šatičky, česat copánky, hrát si s panenkami, aspoň trochu si vyzkoušet ty holčičí radosti. Bez ohledu na to jsem se bál mít druhé dítě. Přemítal jsem: Jsem už dospělý muž, zvládl bych vychovat dívku? Zvlášť když jsem o tom tak dlouho snil. Samozřejmě, že bych chtěl! řekl jsem tehdy a ta malá mě obejmula, jako kdybychom patřili k sobě od jejího narození.

Tím objetím mi předala všechnu lásku, kterou v sobě nastřádala během let strávených v dětském domově. Eliška, jak se ta holčička jmenovala, měla pět let. Do dětského domova ji přivedli, když jí bylo sotva rok a půl. Její rodiče tragicky zemřeli při dopravní nehodě, při které zahynulo sedm lidí. Od té doby Eliška snila o tom, že najde rodinu, ale stejně jako v mnoha českých domovech byla její naděje dlouho odkládána.

Kdybyste viděli, jak byla šťastná, když získala nové příbuzné, jak pečlivě si zvykala na jejich jména, s jakou radostí přijímala jejich lásku! Všichni jsme si ji okamžitě oblíbili byla to nesmírně laskavá holčička. Moje manželka byla zprvu pro tuto myšlenku skeptická, ale Eliščina upřímnost si ji ze dne na den získala. Hned nám začala říkat mami a tati a manželka už by si život bez ní ani nedovedla představit.

Pro Elišku bylo všechno nové, ale všechno zvládala s lehkostí. Skvěle si rozuměla s ostatními dětmi a když pak šla do první třídy, všichni si začali všímat její chytrosti a bystrého úsudku. V poslední době se u ní objevilo nové nadšení Eliška začala psát básničky. Ve třídě si ji všichni oblíbili a já sám děkuji osudu, že jsem tenkrát šel na návštěvu do toho dětského domova.

Ta zkušenost mě naučila, že někdy stačí jen málo odvahy, abychom změnili nejen svůj, ale i něčí jiný život. Díky Elišce jsem pochopil, že štěstí je někdy blíž, než si myslíme a že láska nemusí přijít jen od vlastního dítěte. Stačí mít otevřené srdce.

Rate article
Add a comment