Loňské podzimí mi bylo 61 let. Jsem Jana, narodila jsem se a celý život strávila v Jižních Čechách. Ještě před sedmi lety bych nevěřila, že budu cítit takovou svobodu a životní elán, jaký mám dnes. Tehdy jsem si myslela, že život už skončil a přede mnou je jen zahrádka, prášky a stáří. Jak jsem se mýlila! Ráda bych vám povyprávěla svůj příběh, snad někoho inspiruje.
Ve 22 letech jsem se provdala za muže, který se zdál být spolehlivý. Nepil, nekouřil a byl pracovitý. Měla jsem s ním tři děti – dva syny a dceru. Nejmladšího, Honzíka, jsem porodila ve 37. Byly mezi nimi velké věkové rozdíly, takže jsem se musela znova učit, jak být matkou, byť už unavenou, ale stále milující. Celý život jsem se soustředila na děti, domov a rodinu. Nikam jsem nejezdila, ačkoliv jsem snila o tom, jak se procházím po ulicích Paříže, kterou jsem nikdy neviděla.
Než jsem se vdala, žila jsem barevnější život. Cestovala jsem a měla mnohem víc energie. Ale po svatbě začala „život podle plánu“. Manžel nebyl zlý člověk, ale byl strohý a uzavřený ve svém světě honů a vybavení do lesa. Měl tři lovecké psy a spoustu zbraní a vybavení. A já? Ani kočku jsem nemohla mít. Kočky nesnášel, stejně jako spoustu mých oblíbených věcí.
Ve svých 55 jsem zůstala v domě sama, děti se odstěhovaly a vnoučata tehdy ještě nebyla. Byla jsem jen já a ten neúčastný, mlčenlivý muž. Cítila jsem, že tak žít už nechci. Nechtěla jsem být jen doplňkem v jeho domě.
Na podzim jsem mu navrhla rozvod: bez hádek. Ponechala jsem mu půlku našeho bytu, garáž, auto, chatku a všechny jeho psy s loveckou výbavou, výměnou za dvoupokojový byt v sousední čtvrti. Souhlasil, mezi námi už nic nepřetrvávalo.
V listopadu jsem se odstěhovala. Jen s kufrem. Otevřela jsem dveře do nového bytu, sedla si na podlahu a rozplakala se. Tentokrát štěstím. Poprvé po letech jsem dýchala volně.
Pomalu jsem byt upravovala, měnila okna a dveře, opravovala. Pořídila jsem si jednoduchý, ale útulný nábytek a dvě kočky, sfingy. Pojmenovala jsem je Greta a Chanel. Poprvé po dekádách jsem dělala to, co jsem sama chtěla.
Za šest let jsem navštívila Černé a Azovské moře, Ostravu, Plzeň a Karlovy Vary. Chodím do divadel, na výstavy a do muzeí. Plavu, peču koláče, pletu šály pro vnoučata. Děti mě často navštěvují a jsme jako rodina, opravdová a bez obav z nepochopení.
Někdy mi bývalý zavolá, ptá se, jak se mám, že mu chybím. Už jsem mu odpustila a nechala jej být minulostí. Vrátit se? Nikdy. Těch 33 let manželství mi stačilo. Teď jsem sama, ale ne osamělá. Mám ráda své křeslo, ranní kávu u okna, své knihy, kočky, přátele a ticho, které mě už nestraší.
Na podzim mi bude 61. A vím jistě, že se už nikdy nechci vdávat. Konečně opravdu žiji, bez kompromisů. A víte co? Život začíná, když si poprvé dovolíte vybrat sami sebe.
