Nechci macechu!
Míša se nechtěla vracet domů. Otec ráno zmínil, že dnes přivede další „nevěstu“, aby se s ní seznámila. Zase bude muset nasadit falešný úsměv, předstírat hodnou holčičku, jen aby ta cizí žena zůstala v jejich domě. Ale Míša už byla z toho nekonečného divadla unavená.
Po rozvodu rodičů se jejich byt v Brně proměnil v přechodný stan. Otec přiváděl jednu „mámu“ za druhou, a Míša občas litovala, že si vybrala žít s ním. Matka byla chladná jako lednový vítr: pro ni byla práce vždy na prvním místě. Míša vyrůstala pod dohledem babiček, zatímco matka ji jen peskovala za sebemenší prohřešek. Lásku? Péči? Na to si mohla Míša jen nechat zdát.
Matka rodinu živila, ale za jakou cenu? Míša často přemýšlela: bylo by lepší, kdyby byla jen maminkou, a ne strojem na vydělávání peněz. Když se jejich manželství rozpadlo, rodiče se rozešli, jako by shodili těžké břemeno. Každý začal nový život, ale Míša zůstala stát na okraji — nikomu nepotřebná.
Snažila se upoutat matčinu pozornost: chodila za školu, odmlouvala učitelům, jen aby si jí všimla. Odpovědí však byly jen výkřiky a ponížení. Po další hádce, když ji ředitel zavolal do školy, ji matka zbila a vyhodila z domu. Míša sbalila batoh a odjela k otci. Matka ji ani nezkusila zadržet — naopak, vzdychla si s úlevou.
S otcem, Jakubem, se život stal lehčím. Míša cítila jeho teplo, jeho upřímnou lásku. Vzchopila se, začala dobře učit, přestala se bouřit. Babičky pomáhaly s domácností, zatímco otec dřel v práci, aby rodinu uživil. V jejich bytě na brněnském sídlišti zavládlo křehké pohodlí, po kterém Míša tolik toužila.
Ale vše se změnilo, když otec usoudil, že potřebuje novou ženu. Od té doby se jejich domov plnil cizími ženami. Míša je vítala s ledovou hrubostí, úmyslně je odháněla. Nechtěla žádné „mámy“, které na ni hleděly jako na přítěž. Tentokrát však otec neústupně trval na svém: „Míšo, dost rozmarů! Snažím se pro tebe, chci, abychom měli pořádnou rodinu!“
Když překročila práh bytu, zaslechla známý hlas. Srdce jí poskočilo. Shodila boty a nahlédla do obýváku. Tam, u stolu, seděla její oblíbená učitelka, paní učitelka Martincová. Míša ji zbožňovala: laskavá, spravedlivá, vždy ochotná naslouchat. Ale co tu dělá?
Ukázalo se, že paní učitelka přišla prodiskutovat Míšiny známky. Dívka se zarazila. Náhle jí přišlo, že by učitelka mohla být součástí jejich rodiny. Copak to byla ta „nevěsta“? Míša ztuhla, bála se vyplašit naději. Ale rozhovor skončil a paní Martincová odešla, zanechávajíc Míšu v nejistotě.
Nestihla se ani vzpamatovat, když zazvonil zvonek. Na prahu stála neznámá žena — mladá, s výrazným líčením a sebevědomým úsměvem. Míša cítila, jak se jí všechno uvnitř zhroutilo. Tolik doufala, že paní učitelka nepřišla jen tak! V zoufalství se vrhla do svého pokoje, zabouchla dveře a rozplakala se.
Zůstala tam zavřená do pozdního večera, než přišla babička. Dívka jí vylila všechnu svou bolest a strach. „Nechci žádné macechy! Proč táta nevidí, jak mi je?“ vzlykala. Babička ji pevně objala. Chápala, jak těžké to pro Míšu je, když její dětská duše trpí osaměním a zradou.
Babička promluvila s Jakubem. Domluvili se, že žádné další „nevěsty“ do domu nebudou vodit, dokud na to Míša nebude připravená. A v dívčině hlavě už uzrával plán. Pevně se rozhodla, že otce seznámi s paní učitelkou Martincovou. Když se sny plní, proč by této nepomohla? Míša si slíbila, že udělá vše pro to, aby se její oblíbená učitelka stala součástí jejich rodiny.
Hluboko v duši věřila: její sen se určitě splní. Vždyť i v té nejtemnější noci je místo pro světlo, není-liž pravda?