Večer, po náročné směně v lékárně, jsem se sotva vlekla po schodech, toužíc jen po horké sprše, měkkém pyžamu a šálku čaje v tichu. Než jsem se stihla převléknout, zazvonil telefon. Manželův hlas, klidný a bez stopy studu, oznámil:
„Připrav se, Věrko, dnes budeme mít návštěvu. Přijela Jitka – zůstane u nás chvíli!“
Vnitřně jsem ztuhla. Žádná prosba, žádná domluva, jen konstatování: „Tvůj čas už ti nepatří.“ Mlčela jsem zmateně. Která Jitka? Proč mi nikdo nic neřekl? Aha – jeho mladší sestra, kterou jsem v životě neviděla a ani jsme si nikdy nepsaly. Znala jsem jen pár historek – holka z vesnice u Tábora, chodí do devítky, prý hodná a šikovná, na venkově prý děti odmala učí pracovat. Ale slyšet o někom je něco jiného než mít ho náhle v bytě bez varování.
Když jsem vešla dovnitř, Václav s ní poklidně klábosil v kuchyni, jako by se nechumelilo. U stolu popíjeli čaj a Jitka se chovala, jako by tu bydlela odjakživa. Po večeři začala zvědavě prozkoumávat byt – vstupovala do každé místnosti jako do muzea a nejvíc ji zaujala naše ložnice. Večer si tam udělala fotky, rozložila mou kosmetiku a dokonce si zkoušela mé šperky. Zůstala jsem stát jako opařená.
„Jitko, promiň, ale tohle je moje soukromí. Vlezla jsi sem bez dovolení a ještě saháš na mé věci. Nelíbí se mi to,“ řekla jsem klidně, ale pevně.
Svěsila hlavu a začala fňukat: „Nevěděla jsem, že se takhle rozčílíte… Chtěla jsem jen vidět, jak žijete.“
Neodpověděla jsem a šla do sprchy. Když jsem se chystala spát, zjistila jsem, že v domě není ani jeden sáček čaje – nejspíš je s Václavem vypili. Zůstala jsem bez čaje, bez klidu a hlavně – bez pochopení. Před spaním mi manžel ještě dodal:
„Vymysli, kam o víkendu Jitku vezmeme. Bude jí tu jinak nudno!“
Sotva jsem se ovládla. Proč bych měla měnit plány kvůli holce, kterou vidím poprvé? V sobotu jsem měla sraz s kamarádkou, kterou jsem rok neviděla. Chtěly jsme nakupovat, na oběd, na procházku. A teď mám vše zrušit kvůli náhodné návštěvě, kterou ani její rodiče nedoprovodili?
Druhý den, když jsem ještě přemýšlela o snídani, Jitka už byla nalíčená, v třpytivých džínách a stála u dveří s mobilem.
„Tak co, jdeme? Chci do obchoďáku a pak třeba na večeři!“
Podívala jsem se na ni a klidně odpověděla:
„Víš co, Jitko, máš telefon s mapou. Tady máš náhradní klíč – choď, kam chceš. Jen mě prosím nevyrušuj.“
„Co?!“ Otevřela údivem pusu. „Já jsem přece počítala, že mi vy dva pomůžete. Nemám peníze – máma mi nedala, spoléhala jsem na vás…“
„Procházet se městem jde i bez peněz. A až budeš mít hlad, ledničku znáš.“
Ticho. Sedla si v kuchyni, jako by jí celý svět ublížil. Já jsem se sebrala a odjela do obchodního centra. Prostě proto, že jsem už nechtěla být cizí ve vlastním bytě.
K večeru se sjela celá rodina. Nejdřív jsem nechápala, o co jde, dokud nezačal společný výslech: Proč jsem urazila ubohé děvče? Proč jsem jí nedala peníze? Proč se chovám sobecky? Nikdo mi nedal šanci se obhájit. Všichni křičeli. Jitka seděla v druhém pokoji a hrála ublíženou oběť, kterou jsem prý ponížila.
Vyslechla jsem je a pak řekla:
„Nejsem služka. Nikomu nic nedlužím. Jitka pro mě není nikdo. Nezvvala jsem si ji. Peníze, co vydělám, mi sotva stačí. Pokud vám je sestřenice líto, složte se jako rodina a zajistěte jí výlet.“
Václav mlčel. Až pozdě večer, když všichni odešli, tiše řekl:
„Máš pravdu… Jen jsem nechtěl mít problémy s rodinou.“
A to je celé. Nejsem sobec. Jsem jen žena, která chce respekt. A pokud si někdo myslí, že „příbuzná“ je automatická licence na darmošlapství a obsluhu, ať se nejdřív podívá do zrcadla a zamyslí se, jestli je v pořádku vpadnout někomu do života bez pozvání.
