„Nechci, aby moje matka skončila v domově důchodců!“ — teta s hranou rozhodností vzala nemocnou babičku k sobě, a za tři měsíce jsme se dozvěděli, že ji umístila do pečovatelského domova.
Nikdy nezapomenu na ten den, kdy teta Alena, sestra mé matky, s divadelním dramatismem odvezla naši nemocnou babičku Annu k sobě. Bylo to jako inscenace plná hlasitých slov, obvinění a hořkých slz. Kolik urážlivých vět jsme si tenkrát vyslechli! Křičela tak, že její hlas zněl po celé vesnici, jako by chtěla, aby každý soused v našem malém městečku u Hradce Králové věděl, jak je morálně na výši a jak jsme my bezcitní.
— Nedovolím, aby moje matka hnila v domově důchodců! Mám svědomí, na rozdíl od vás! — házela to matce se vztekem, který mě dodnes mrazí při těch vzpomínkách.
Její slova zněla jako citace z nějaké knihy o rodinných hodnotách, ale skrývaly se za nimi pouze zloba a odsouzení. Stavěla se do role hrdinky, zatímco nás označovala téměř za zrádce. Ale nešlo o svědomí, šlo o to, že babička skutečně potřebovala vážnou pomoc, kterou jsme jí už nemohli poskytnout.
Všechno začalo poté, co babička prodělala mrtvici. Její zdraví se zhroutilo jako domeček z karet: paměť jí selhávala, mohla se ztratit ve svém pokoji a často bezdůvodně plakala, její chování se stalo hádankou. Někdy jsme to zvládli, ale tyto momenty se stávaly častějšími a nebezpečnějšími. Jednou jsme přišli domů a viděli děsivý výjev: všechna světla v domě svítila, z kohoutků tekla voda a plynový sporák byl zapnutý. Babička seděla v rohu a něco mumlala, aniž si uvědomila, že málem způsobila požár. Naštěstí jsme dorazili včas, jinak by se tragédii nevyhnuli.
Po další návštěvě lékaře nám řekl strašlivou pravdu: babiččin stav se bude jen zhoršovat. Léky mohly tuto noční můru trochu zpomalit, ale naděje na zázrak nebyla. Uvědomili jsme si, že se o sebe už nedokáže postarat a že my nedokážeme být 24 hodin denně přítomni. Práce, děti, domácnost — to všechno nám nedovolovalo, a srdce se lámalo bezmocí.
Po dlouhých debatách a slzách jsme se rozhodli hledat dobrý domov důchodců, kde by o babičku pečovali profesionálové, kde by byla v bezpečí a komfortu. Nechtěli jsme ji opustit — chtěli jsme jí dát to nejlepší, co jsme v této situaci mohli nalézt. Ale když se to dozvěděla teta Alena, která žila v sousedním Pardubicích, přiřítila se k nám jako bouře, připravená všechno zničit.
— Jak si vůbec můžete myslet, že matku svěříte do pečovatelského domova? Má děti a vy se jí chcete zbavit jako starého nábytku! — křičela, její oči jen jiskřily.
Její slova bodla jako nože. A pak, neposlouchajíc naše vysvětlení, prostě vzala babičku k sobě, třesknutím dveřmi, až se sklo zatřáslo. Zůstali jsme v tichu, ohlušení jejím hněvem a vlastní rozpačitostí.
Utekly tři měsíce. Tři dlouhé měsíce plné obav o babičku. A pak k nám dorazila zpráva, která všechno obrátila naruby: teta Alena umístila babičku do pečovatelského domu. Ano, ta samá žena, která přísahala na své svědomí a obviňovala nás z nečlověčenství, sama selhala. Ukázalo se, že péče o nemocnou stařenku není o hlasitých slovech, ale o těžké práci, na kterou nebyla připravena.
Ironie osudu mě zasáhla jako žhavé železo. Chtělo se mi zvednout telefon a zakřičet: „Kde je teď tvoje slavné svědomí, teto Aleno? Kde jsou tvoje sliby?“ Ale nebrala telefon. Zdálo se, že si uvědomila, že přestřelila, její pýcha ji zradila. Jenže neměla odvahu se omluvit nebo přiznat svou chybu. My jsme zůstali s hořkou příchutí pokrytectví a babička v cizím prostředí, daleko od nás všech.
