Srdce se mi svírá, ale balím věci a odjíždím se synem Jakubem k mé matce, Aleně Václavovně. A všechno jen proto, že včera, zatímco jsem byla s dítětem na procházce, můj manžel Václav, světe div se, rozhodl projevit pohostinnost a pustil k nám do pokoje příbuzné – sestřenici Lucii s manželem Jaroslavem a jejich dvěma dětmi, Adélkou a Honzíkem. A to nejhorší? Ani se mnou se neporadil! Prostě jen řekl: „Vy s Jakubem můžete jít bydlet k tvé mámě, tam je dost místa.“ Jsem stále v šoku z té drzosti. Je to náš byt, náš pokoj, a já teď mám sbalit kufry a uvolnit místo cizím lidem? To ne, to už je moc.
Začalo to ve chvíli, kdy jsem se vrátila domů po procházce s Jakubem. Byl jako obvykle unavený, protivný, a já snila jen o tom, jak ho uložím spát a v tichu si dám čaj. Vešla jsem do bytu a čekal tam chaos. V naší ložnici, kde spíme s Václavem a Jakubem, se už ubytovali Lucie s Jaroslavem. Jejich děti, Adélka a Honzík, pobíhali po pokoji, házeli hračky po zemi, a moje věci – knihy, kosmetika, dokonce notebook – byly narychlo nacpané do rohu, jako bych tu už nikdy nebydlela. Zůstala jsem stát jako omámená a ptala se Václava: „Co to má znamenat?“ A on klidně, jako by mluvil o počasí, odpověděl: „Lucie s rodinou přijeli, nemají kde být. Napadlo mě, že vy s Jakubem můžete jít k Aleně Václavovně, tam přece mají dost místa.“
Málem jsem se udusila vztekem. Zaprvé, to je náš domov! S Václavem jsme za tento byt společně platili, zařizovali ho, vybírali nábytek. A teď mám odejít, protože jeho příbuzní chtěli pár dní v Praze? Zadruhé, proč se mě vůbec nezeptal? Možná bych souhlasila, kdybychom to probrali, ale takhle mě prostě postavil před hotovou věc. Lucie se ani neomluvila. Jen se usmála a řekla: „Evičko, neřeš to, budeme tu jen pár týdnů!“ Pár týdnů? Já nechci ani pár hodin cizí lidi, kteří sahájí na mé věci!
Jaroslav, Luciin manžel, sedí jako mlčenlivý hrad na našem gauči, popíjí kávu z mého oblíbeného hrnku a přikyvuje, když Lucie mluví. A jejich děti – to je kapitola sama pro sebe. Adélka, asi šestiletá, už rozlila džus na náš koberec, a Honzík, kterému jsou čtyři, si usmyslel, že moje skříň je ideální úkryt při hře na schovávanou. Zkoušela jsem naznačit, že to není hotel, ale Lucie jen mávla rukou: „No tak, děti jsou děti, co po nich chceš!“ Jasně, ale uklízet po nich mám asi já.
Snažila jsem se promluvit si s Václavem o samotě. Řekla jsem mu, jak mě to bolí, že takhle rozhodl za mými zády. Vysvětlila jsem, že Jakub potřebuje své prostředí, svou postýlku. A tahat tříleté dítě k babičce, kde bude spát na matraci, to není řešení. Ale Václav jen pokrčil rameny: „Evo, nedělej z komára velblouda. Jsme rodina, máme si pomáhat.“ Rodina? Tak já s Jakubem už rodina nejsme? Rozčílila jsem se tak, že mi skoro ukápla slza. Ale místo pláče jsem šla balit věci. Pokud si myslel, že budu mlčet a trpět, hluboce se mýlil.
Moje matka, Alena Václavovna, když slyšela, co se stalo, zuřila. „Tak Václav teď určuje, kdo bude bydlet ve vašem bytě?“ rozčilovala se do telefonu. „Přijeď, Evičko, vás s Jakubkem přijmu, a s manželem si to pak vyřešíš.“ Máma je žena s pevným charakterem, už byla připravená jet k nám a vyhodit nevítané hosty. Ale já nechci drama. Chci jen, aby můj syn měl klid a já mohla v klidu přemýšlet, co dál.
Když jsem skládala Jakuby hračky do tašky, díval se na mě svýma velkýma očima a zeptal se: „Mami, budeme u babičky dlouho?“ Přitáhla jsem ho k sobě a řekla: „Ne, zlato, jen chvilku. Pak se zase vrátíme domů.“ Ale v hloubi duše vím: domů se vrátím, až budu mít jistotu, že je to zase náš domov, a ne ubytovna pro cizí příbuzné. A Václav ať si rozmyslí, co je pro něj důležitější – jeho „pohostinnost“ nebo naše rodina.