Ještě se mi vůbec nechce, ale balím věci a jedu se synem Jakubem k mé mámě, Aleně Novákové. A všechno jen proto, že včera, když jsem byla s dítětem na procházce, můj manžel Pavel, jak vidíte, rozhodl prokázat pohostinnost a pustil do našeho pokoje příbuzné — sestřenici Janu s manželem Tomášem a jejich dvěma dětmi, Eliškou a Adamem. A to nejhorší? Ani se mnou se neporadil! Prostě řekl: “Vy s Jakubem můžete bydlet u tvojí mámy, tam je místa dost.” Jsem pořád v šoku z takové drzosti. To je náš byt, náš pokoj, a já teď mám balit kufry a uvolnit místo cizím lidem? To teda ne, to už je moc.
Všechno začalo, když jsem se vrátila domů s Jakubem z procházky. Byl jako obvykle unavený, rozmrzelý, a já snila jen o tom, že ho uložím a v klidu si dám čaj. Vejdu do bytu a tam — hotový cirkus. V naší ložnici, kde spíme s Pavlem a Jakubem, už se usídlila Jana s Tomášem. Jejich děti, Eliška a Adam, běhají po pokoji, rozhazují hračky, a moje věci — knihy, kosmetika, dokonce notebook — jsou složené v rohu, jako bych tu už nebydlela. Stojím tam jako opařená a ptám se Pavla: “Co to má znamenat?” A on, klidně jako by řešil počasí: “Jana s rodinou přijeli, neměli kde složit hlavu. Řekl jsem si, že vy s Jakubem můžete zajet k Aleně Novákové, tam je místa dost.”
Málem jsem se udusila vztekem. Za prvé, to je náš byt! S Pavlem jsme ho společně platili, zařizovali, vybírali nábytek. A teď mám odejít, protože jeho příbuzní si usmysleli, že se chtějí ubytovat ve městě? Za druhé, proč se mě vůbec nezeptal? Třeba bych souhlasila pomoct, ale alespoň ať se domluvíme, jak to zařídit. Místo toho mě prostě postavil před hotovou věc. Jana se mimochodem ani neomluvila. Jen se usmála a řekla: “Martičko, netrap se, jsme tu jen na pár týdnů!” Pár týdnů? Já nechci, aby mi cizí lidé sahali na moje věci ani na pár dní!
Tomáš, manžel Jany, jen mlčí jako zařezaný. Sedí na naší pohovce, pije kávu z mého oblíbeného hrnečku a přikyvuje, když Jana něco povídá. A jejich děti — to je kapitola sama o sobě. Eliška, šestiletá, už rozlila džus na náš koberec, a Adam, čtyřletý, si usmyslel, že moje skříň je ideální místo na schovávanou. Zkusila jsem naznačit, že to není hotel, ale Jana jen mávla rukou: “Ale děti, co od nich chcete!” Jasně, a uklízet po nich mám asi já.
Snažila jsem se promluvit si s Pavlem o samotě. Řekla jsem mu, že mě mrzí, že tohle rozhodnutí udělal za mými zády. Vysvětlila jsem, že Jakub potřebuje stabilitu, svůj koutek, svou postýlku. A tahat tříleté dítě k mámě, kde bude spát na přistýlce, to není řešení. Ale Pavel jen pokrčil rameny: “Martino, nedělej z komára velblouda. Jsme přece rodina, musíme si pomáhat.” Rodina? A já s Jakubem už rodina nejsme? Rozčílila jsem se tak, že málem vybuchla. Místo toho jsem šla balit. Pokud si myslí, že budu mlčet a trpět, tak se plete.
Moje máma, Alena Nováková, když zjistila, co se stalo, zuřila. “Tak teď Pavel rozhoduje, kdo bude bydlet u vás doma?” rozčilovala se po telefonu. “Přijeď, Marti, vás s Jakubkem ubytuju, a s manželem se pak vypořádáš.” Máma má pevný charakter, už se chystala k nám přijet a nezvA já zatím sedím ve vlaku s Jakubem, pozoruji ubíhající krajinu a přemýšlím, jestli Pavel vůbec pochopí, co svým jednáním ztratil.